Lidové noviny 26. 11. 2005

[Recenze Marťan]

Je atomovka dvacet dva?
 

Ještě v okamžiku, kdy píši tyto a následující řádky, se cítím poněkud zahanben. To bylo tak. Lem?! A četl jsi Futurologický kongres? Nečetl? Ale to musíš, to je výborná věc! Pochopte, při tak základní neznalosti mě nachytal kolega, který již od svých třiceti let (a možná ještě déle) navenek vystupuje především jako vášnivý konzument historicko-politologických traktátů, občas se měnící v kritického čtenáře odborných statí v časopise pro militaristy Jane's Defense Weekly. Ale dobře mi tak, když jsem si po přečtení Solaris, příběhů pilota Pirxe a několika dalších děl myslel, že to stačí.
Povídka Futurologický kongres patří do cyklu Vzpomínky Ijona Tichého a na něco tak vtipného často nenarazíte. Hlavním hrdinou je galaktický kapitán vybavený vypravěčským talentem, zdravým odstupem od nepěkné reality a pozoruhodnou schopností přežít. Grotesku Futurologický kongres napsal Stanislav Lem v roce 1970, československý trh byl poctěn o sedm let později v rámci stejnojmenné povídkové sbírky.
A proč stojí za to vrátit se k Ijonovi Tichému? Otevírá oči. A si každý už někdy slyšel (četl, řekl) tu velkou lež, že nejhorší je srážka s blbcem. Ostatně tato věta žije stejně jen díky jedincům, kteří vyslovením podobného shluku slov skromně a nepřímo naznačují, že oni těmi blbci nejsou. Či přinejmenším pronašeč takového výroku dokazuje, že o opravdové nebezpečí ještě ani nezavadil – například nebyl bombardován blby (tedy blbardován neboli zasažen bombami lásky k bližnímu).
Díky Ijonovi Tichému má každý šanci se dovědět, jak nebezpečí pramenící z blbardování minimalizovat. Následky jsou totiž hrozné, posuďte sami. „Ramenatý policista se hnal za nějakým výrostkem a křičel: ,Stůj, proboha, vždyť já tě miluju!'“ popisuje například Ijon. Nebo na jiném místě: „Chudák Alphonse Mauvin stál krok od místa, kde vybuchl konejšivý granát. Síla výbuchu mu utrhla prsty na levé ruce a levé ucho, ale on mě ujišťoval, že ta ruka už mu stejně dávno nebyla k ničemu a to ucho že vůbec nestojí za řeč, jestli prý chci, hned mi obětuje druhé.“
Zpátky k futurologii. Ijona zaujal referát Američana Stanleyho Hazeltona, který hned na začátku kongresu „šokoval publikum důrazným opakováním: 4, 6, 11, z čehož vyplývá 22; 5, 9, ergo 22; 3, 7, 2, 11, z čehož opět vyplývá 22!“ Futurologové kvůli úspoře času hovořili na kongresu v číslech (podklady nutné!), 22 znamená „absolutní katastrofu“. Lem nicméně bere vědu o budoucnosti (i budoucnost) i vážně, a to nejen ve svých dílech.
Už v roce 1970 napsal studii Science fiction a futurologie. Krátce po útocích na Světové obchodní centrum v rozhovoru, jehož překlad uveřejnily Britské listy, hovoří na téma budoucnost velmi vážně, až s určitou rezignovaností. Na otázku o možné válce dvou civilizací odpovídá: „Ptáte se na konec světa? Neočekávám ho. Pokud by Spojené státy pocítily nůž na hrdle, tak by shodily atomové bomby na spoustu arabských států, což by bylo samozřejmě příšerné, ale přece jen lepší než konec světa.“
A jistě. Alespoň nakonec se sluší napsat, proč že je to dnes celé o Lemovi. Filip Tomáš – Akropolis právě vydal jako svou 22. publikaci Lemovu ranou sci-fi Marťan. Lem psal Marťana těsně po druhé světové válce, příběh vycházel časopisecky. Lem se tu zabývá například potenciální hrozbou z vesmíru (to v prvním plánu) a (ne)možností komunikovat s nezemskými cizinci (k tomu se v pozdější tvorbě vrátil).
Samozřejmě to ještě zdaleka není mistr ve své pozdější formě. Přesto nebo právě proto díky.
Síla výbuchu mu utrhla prsty na levé ruce a levé ucho, ale on mě ujišťoval, že ta ruka už mu stejně dávno nebyla k ničemu...

Vladimír Dubský