Lidové noviny 9. 3. 2005

[Recenze Zelený notýsek]

Příjemný přídavek Ilji Hurníka

Utlý svazek drobných próz nazval hudební skladatel a spisovatel Ilja Hurník skromně: Zelený notýsek.
Knížka kapesního formátu, jejíž plátěný hřbet má opravdu – jak si titul žádá – zelenou barvu, zahrnuje rozmanité prozaické útvary: je tu povídka, povídka v dopisech, apokryf, pohádka, fejeton, bajka, črta... V nich je Ilja Hurník (nar. 1922) tím, čím vždy byl: kultivovaným a jemně vtipným vypravěčem, dobrým pozorovatelem s neotupeným jazykovým citem, literárně silnějším v příbězích spíše nefabulovaných, respektive dofabulovaných jen maličko.
Čteme-li čapkovský fejeton Čím zní chalupa („Jsou zvuky, které ticho ještě prohloubí, jako tikot hodin. Nebo hukot komínu. Nebo tohle slabounké chřestění – to se asi chvěla uvolněná břidlice na střeše. Jako by si šeptem povídala, znělo to pravdu jako řeč.“), věříme autorovi jeho zážitek a sdílíme s ním jeho smysl pro drobnosti v denním shonu nepostřehnutelné.
Míjíme-li pohádku Půdníček („,Kde se tu bereš? Co jsi zač?' ,Strašidýlko.' ,To vidím.' , Půdníček. Mně tam táhne, už se mne chytá rýma, hele.' A zakašlal nebo škytl nebo kýchl. To je nadělení. Mám nájemníka.“), trneme, že nebude korunována zdařilou pointou. A není.
Přesto najdeme v Hurníkově přídavku (jak autor o své dvacáté knize mluví) dost míst mile hravých, osvěžujících, dejme tomu v črtě O spravedlivém panu soudci: „...prci frci kudli dudli/ hele tele ukulele/ ratata a šrum/ bum a bum a bum.“

Jaromír Slomek