Listy 2012/3

[Recenze Dílo, sv. 13. Publicistika 1933–1938]

Na rozdíl od svazku 12, který je prvním svazkem Seifertovy publicistiky (vyšel v roce 2004 a obsahoval články z období let 1921–1932 včetně vzpomínkových fejetonů tvořících soubor Hvězd nad Rajskou zahradou), svazek 13 knižně poprvé v úplnosti shrnuje básníkovy fejetony, sloupky, glosy, kurzivky, drobné vzpomínkové texty, úvahy, filmový scénář, medailony, předmluvy, referáty o literatuře či divadelních inscenacích, polemické texty, odpovědi v anketách a veřejné projevy z let 1933–1938, kdy Seifert vedl kulturní rubriku sociálnědemokratického deníku Ranní noviny. Ty se mu staly hlavní publikační platformou (otiskoval zde také své časové, příležitostné verše), kromě nich přispíval také do Práva lidu (a Večerníku Práva lidu), ojediněle do dalších periodik. Vedle řady básnických portrétů, úvah o básnickém údělu, záběrů pražských lokalit (nejednou vzpomínkově laděných) a intenzivní reflexe dění na domácí divadelní scéně v těchto letech obrací na sebe Seifertovu pozornost řada šokujících a tísnivých událostí: nástup nacismu v sousedním Německu, občanská válka ve Španělsku, úmrtí F. X. Šaldy a T. G. Masaryka, projevy nesnášenlivého nacionalismu v části českých kulturních kruhů, mnichovská dohoda. V roce 1938 se takřka všudypřítomným úběžníkem stává otázka národního bytí. Svazek obsahuje také oddíl Dubií a v závěru oddíl Společných prohlášení, na nichž se Seifert nepodílel autorsky, nicméně svým podpisem se s nimi ztotožnil. Součástí svazku jsou dokumentární dobové ilustrace a jmenný rejstřík.

Druhý svazek Seifertovy publicistiky, jehož editorem byl Michal Topor, byl v anketě Lidových novin nominován bohemistou Robertem Ibrahimem na knihu roku „za neutuchající snahu zpřístupnit i přes malý zájem veřejnosti souborné dílo našeho nejvýznamnějšího básníka“.

Jelikož jsem rodem Slezan, nemohl mi při četbě tohoto objemného, více než šestisetstránkového svazku uniknout Seifertův příspěvek Ztracený kraj Petra Bezruče z Práva lidu (20. 11. 1938). Napsán byl v době po odstoupení pohraničních území Německu. Pražský básník v něm vzpomíná na autora Slezských písní a Stužkonosky modré, z níž je zde obsáhle citováno, jako na „stařičkého básníka, jenž v minulých týdnech jako by se stal jedním z nejtragičtějších českých básníků“, vždyť „s jak hořkou výčitkou, disonancí nechtěnou, sarkasmem zcela nezamýšleným zaznívají nám již dnes úžasné verše Bezručovy“ nebo snad „mají nám být ty verše znovu tím, čím byly, když vycházely před mnoha lety v Besedách Času? Máme právo ještě věřiti, že nám opět zazní onou slavnostností, jako nám zazněly po převratu v roce 1918? Ve své Stužkonosce (…) zpívá nesmířený básník v závěru své písně: Svá dětská léta viděl jsem, / plynula s nimi Opavice, / třesk číší v Praze slyšel jsem / i v Místku podle Ostravice, / stesk bezejmenný nosil jsem / brněnským krajem na své šíji, / života hoře zalil jsem / nádhernou révou nade Dyjí, / surové ruce postih jsem, / jak beskydský lid ve tvář bijí…“ (s. 524 – 525). V té době byl hraničními závorami oddělen Hlučín, Dombrová, Ligotka Kameralna, ztraceno bylo na sta vísek, kudy se toulával mladý básník, místa, jejichž jména se stala tituly Slezských písní. Autor sbírky Na vlnách TSF podává pomyslnou ruku slezskému bardovi, jenž kdysi zvolal „Kdo na moje místo?“. Otázka zůstává nezodpovězena: „Kdo na místo básníka, který ,v jeseni pozdní žití svého‘ vidí ztroskotaný sen, celý sen svého života, sen, který před dvaceti lety, když jsme – ach právě jako dnes – skloněni nad mapou s radostí zaznamenávali jména míst tak známých z básní Bezručových na mapě Republiky československé, zdál se, nám šťastně věřícím, právě se naplňovat?“ (s. 526). I pro tato dojemná básníkova slova i citlivé pochopení složitých osudů Slezska stojí za to se k Seifertově publicistice dnes znovu vracet.

Libor Martinek,  Listy, 2012, č. 3, s. 103–14