Valentin Rasputin: Hodiny francouzštiny

[Recenze Hodiny francouzštiny]

Novela ruského spisovatele Valentina Grigorjeviče Rasputina (1937–2015) Hodiny francouzštiny pochází již ze sedmdesátých let. Tehdy vyšla mimo jiné jako součást sbírky Žij a nezapomínej a stala se předlohou stejnojmenného filmového zpracování. 

Název sbírky přitom přesně odpovídá vyznění celé novely, která perspektivou dospívajícího chlapce nastiňuje nesnadné životní podmínky poválečného Ruska.

Rasputinova literární tvorba je řazena k poválečnému žánru vesnické prózy (v jeho případě oblast Irkutska, východní Sibiře), někdy k ruralismu. Jeho knihy zobrazují společenské diference Sovětského svazu s důrazem na (ne)etiku – městské odpoutání se od rodinných kořenů, odtažitost vůči vesnickému, tradičnímu stylu života. Rasputinova beletrie si získala pozornost i v anglicky mluvících zemích, o čemž vypovídají četné překlady, kromě povídky Žij a nezapomínej (Живи и помниLive and Remember) i non-fikční publikace Sibiř, Sibiř… (Сибирь, Сибирь..., Siberia, Siberia…).

Retrospektivní vyprávění chlapce pocházejícího z nuzné rodiny začíná v roce 1948, kdy jako nejstarší ze tří dětí odjíždí do školy na doporučení lidí z vesnice, kteří jej považují za mladého vzdělance. Matka, která sama vychovává několik vlastních dětí, se totiž ocitá ve finanční tísni. Nemá na obživu svých ratolestí, a tak posílá syna na studia do vzdáleného městečka, aniž by jej mohla podporovat jinými prostředky než odvahou. Od počátku příběhu je tak zřejmé, že na studium nadaný chlapec bude strádat a potýkat se s existenciální nejistotou. Aby si zajistil peníze na mléko a chleba, začne hrát s městskými chlapci, mezi kterými těžko hledá přátele a cítí se být mezi nimi cizincem, čáru – zakázanou hru o peníze: „Nedovolil jsem si příliš se do hry zabrat a trčet na mýtině do večera, potřeboval jsem jenom rubl, každý den jeden. Když jsem ho vyhrál, odběhl jsem, koupil si na trhu sklenici mléka, naobědval jsem se a sedl si k učení“. Svou důsledností se dokonce dopracuje k vítězstvím, avšak ješitnost starších vrstevníků jeho vytrvalost odmění násilím a bitím.

Když se již nalézáme téměř v polovině novely, konečně si zuboženého žáka všimne třídní učitelka, francouzštinářka. O jeho výjimečných studijních výsledcích věděla od počátku, avšak až nyní má možnost strávit s chlapcem pár chvil o samotě, aby si s ním popovídala a nabídla mu doučování, později i pozvání ke stolu, aby se pořádně najedl. Doučování zprvu jemu odporného jazyka odmítnout chtě nechtě nemohl, avšak vlastní důstojnost, hrdost, skromnost, ostych ani strach mu nedovolily přijímat pozvánky na jídlo, ani v podobě podstrčených balíčků.

Vytrvalá učitelka však nepřestává hledat nápomocnou cestu a vědoma si chlapcovy záliby v čáře, pokusí se jej obohatit podobnou hrou o peníze, v níž se úmyslně pokouší prohrávat. Harmonie vyplývající z rovnosti mezi učením a zábavnou, i když nelegální hrou, však zákonitě nemůže trvat věčně a i v naturalisticky laděné novele Valentina Rasputina melou boží mlýny pomalu, ale jistě: „Křičeli jsme a skákali si do řeči, když vtom k nám dolehl překvapený, ne-li šokovaný, nicméně tvrdý a ostrý hlas: ‚Lýdie Michajlovno!‘ Oba jsme ztuhli. Ve dveřích stál Vasilij Andrejevič. ‚Lýdie Michajlovno, co je to s vámi? Co se tu děje?‘ Lýdie Michajlovna velmi, velmi pomalu vstala, rozvrkočená a rudá studem, rukou si uhladila vlasy a řekla: ‚Vasiliji Andrejeviči, doufala jsem, že před vstupem zaklepete.‘ ‚Klepal jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Co se tu děje? Vysvětlete mi to prosím. Jako ředitel mám právo to vědět.‘ ‚Hrajeme mince,‘ odvětila Lýdie Michajlovna klidně.“ Nato francouzštinářka v důsledku porušení konvencí opouští svou práci a později svému žákovi posílá balíček ze své domoviny.

Závěrem je nutno podotknout, že kniha vyšla v nakladatelství Akropolis jako publikace vítězného překladu v rámci soutěže o nejlepší překlad z ruštiny za podpory Ruského střediska vědy a kultury v Praze. Byť se jedná o překlad knihy, která není datačně aktuální, je nepochybné, že patří do respektovaného okruhu publikací v Rusku, o čemž svědčí především velké množství adaptací. Uvedení knihy v českém znění je tak přínosným dokladem tzv. vesnické prózy a rovněž nástinem tamní četby recipované čtenáři jak dospělými, tak dětskými, jimž je Rasputinova tvorba předkládána i v čítankách. 

Petra Němečková, literární.cz 24. 7. 2018

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole