Literární noviny 27. 12 2006

[Recenze Úniky a návraty]

Královské rozhovory
 

Básník a esejista Petr Král, od září 1968 žijící v Paříži, je autorem víc než tří desítek knížek, psaných česky i francouzsky. Kniha rozhovorů Radima Kopáče Úniky a návraty vzniká u příležitosti Králova návratu do Čech. Na českém kulturním prostředí v nich básník nenechává nit suchou. A o integrující se Evropě mluví jako o zesterilnělém, zkolektivněném nekuřáckém koncentráku.
Nakladatelství Akropolis vydalo knihu hovorů Radima Kopáče s výtvarným, filmovým a literárním esejistou Petrem Králem. Ten tvořil v prostředí českého poválečného surrealismu, vzpomíná na svého guru Vratislava Effenbergra, s nímž se nakonec rozešel. Surrealismus se stal Královi později pouhým odrazovým můstkem jeho dalšího směřování.
Královy odpovědi zaujmou nejen silou subjektivity své výpovědi, ale upoutají i některými nestandardními pravopisnými prvky. Snad jako protest proti pravopisným pravidlům z roku 1993 vyznívá psaní slova Vánoce s malým písmenem, důsledné psaní slova poezie se s. Dočkáme se i pražáka pro obyvatele Prahy či pařížana, toho dokonce opakovaně. To už je však spíše protest pro protest, na jednom místě Král vysvětluje psaní slova „pařížan“ tak, že městy se jen prochází, tudíž je píše s malým písmenem. Poněkud staromilsky a nefunkčně působí psaní nynější spřežky „přinejmenším“ zvlášť. Čtenář by mohl být poněkud zmaten, zda instrumentálové spojení „celými Čechy“ nebo méně nápadné genitivní skloňování „Jaceka Balucha“ představuje originální postoj zpovídaného autora k českému tvarosloví, či se jedná o výsledek trestuhodného řádění tiskařského šotka.

S Hrabalem v jednom cechu
Když básník mluví o svých kořenech, s potěšením konstatuje, že jeho rod je „rozkročen“ rakousko-uhersky. Polské kořeny (Petr Král měl až do určitého věku česky psané polské příjmení svého otce, dokud nepřevzal příjmení otčíma) se u něj napájejí krví rakouských Čechů. Konkrétní osudy určitých lidí vytvářejí prostorový svorník bývalého mocnářství. V tom má mnohé společné s Bohumilem Hrabalem (ten byl o 27 let starší, skutečné Rakousko-Uhersko ještě dokonce zažil). Oba literáti spolu sdíleli zálibu v četbě reklamních sloganů. Tato jazyková láska však Petru Královi nebránila v odsouzení slovních hříček, jež mají často ostře sarkastickou motivaci. Možná to souvisí s tím, že básníkovi není blízká ironie, jež na rozdíl od humoru v sobě skrývá potenci dominovat nad svým objektem, vlastně ho i znemožnit.
S Hrabalem Krále pojí i intenzivní zájem o konkrétní obrazy. Zmínili jsme již, jak osudy Králových předků vytvářejí prostorový svorník básníkova osudu. Na jiném místě je fascinován svorníkem časovým. Vzpomíná, jak před ním během krátkého časového sledu defilovalo dvacáté století. V jednom dni zahlédl dceru Trockého vraha a z řidiče, který ho vezl z literární besedy, se vyklubal bývalý advokát Julia Fučíka.
Z prostředí ho nejvíce vábí periferie. Na periferii se mohl pohybovat jako kluk sám, bez povinného „dozoru“. Z gurmánství života, jež hlásal Hrabalův strýc Pepin, zůstalo Královi především gurmánství v původním smyslu slova, tedy gurmánství gastronomické. S jakým potěšení přerušuje tok svých reflexí českého a francouzského (do této země zamířil s emigrantskou vlnou po roce 1968) kulturního života popisy gastronomických specialit!
Čteme-li Hrabalovy prózy z období před jeho vrcholným románem Obsluhoval jsem anglického krále, neunikne nám, jak často je motiv duchovní, náboženský blízký motivům erotickým. Král vzpomíná, že jedním z jeho prvních erotických ideálů představovala duchovní osoba jeptišky.

Jsi tím, co piješ
Kdybychom chtěli být v našem hrabalovsko-královském porovnávání důslední, musíme dospět k nápadnému rozdílu v moku, jímž oba literární bardi svlažovali svá hrdla. Vzdělaný programový plebejec Hrabal se svou adorací piva, již s ním sdílí řada jeho literárních postav, tu stojí v protikladu s aristokratičtějším Králem, který jednoznačně dává přednost vínu. Dosud ideální paralely obou literátů začínají povážlivě skřípat. A proto obraťme tedy list!
Pro Petra Krále byla důležitá surrealistická východiska. Vzpomíná i na nekonformní prostředí, v němž čeští „vyznavači“ tohoto uměleckého směru žili, zmiňuje se o experimentech s LSD, jež jim zprostředkovával literát – klinický psycholog Zbyněk Havlíček. Petr Král dále kritizuje autoritativní osobnost Vratislava Effenbergera, s nímž se později umělecky rozešel. O jeho literárních spojencích (Brabec, Chvátím, Kalivoda) hovoří jako o marxistech. Se surrealisty se rozešel i v tezi o neslučitelnosti hudby a poezie. Oči k tomu, aby překročil toto dogma, mu otevřel jazz.
Nepochybně poutavé jsou Královy reflexe českého a francouzského literárního života, případně českého a francouzského akademického prostředí. Básník až na výjimky nenechává na nikom nit suchou. Přes řadu ironických glos, které Král věnoval Vítězslavu Nezvalovi, je patrný jeho obdiv k básnické síle tohoto génia. Za svého duchovního otce považoval Jiřího Trnku, po němž později převzal na nějakou dobu „žezlo“ zmiňovaný Effenberger. Za mělkého básníka označuje Miroslava Floriana, Jiřího Šotolu za efektního rutinéra. Karel Šiktanc na tom není o mnoho lépe, naopak. Král ho nazývá Šotolovým epigonem. Miroslav Holub se prý zas vyznačoval vypočítavou poetikou, již Západ obdivoval.
Snad právě proto, že Král našel zálibu ve víně, unikají jeho kritickému peru moravští básníci Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a Ludvík Kundera. Z těch, kdo se po vlastech českých a moravských věnují psaní o literatuře, zmiňuje básník s kladným znaménkem Michala A jvaze, Jana Štolbu a Zdeňka Kožmína. Věnuje se i kontrastnímu srovnání českého a francouzského odborného stylu, přičemž ten náš klade podle Krále větší důraz na fakta, francouzský pak stojí více na prezentování idejí.
Opakovaný kritický odsudek provází osobnost zesnulého Pavla Tigrida za to, že se snažil o přenesení tržních mechanismů do kultury. Petr Král si téměř odplivne, když zmiňuje Tigridův záměr zrušit Ministerstvo kultury. Není se čemu divit, básník totiž pobýval především ve státem silně regulovaných ekonomikách. O Československu to platilo stoprocentně, pro Francii samozřejmě o něco méně. Pro objektivitu jsme uvedli, že Král hodnotí i pozitivně, jeho kritické soudy, či spíše odsudky, se ovšem rovnají práskání bičem v rukou rozhněvaného starého muže Václava Černého.
K zajímavým postřehům o literárním vývoji v českých zemích patří i Králova interpretace obrovského nárůstu zájmu o deníkovou literaturu.

Evropa zglajchšaltovaná a amerikanizovaná
Začali jsme s Královým zabydlením se v prostoru bývalého Rakouska-Uherska. Na širším evropském poli však básník svůj part nenašel. Petra Krále lze označit za euroskeptika. Nesnáší dnešní Evropu jako neefektivní byrokratický kolos, jenž získává svoji identitu ze souborů zákazů a příkazů, názorové sterility. Nostalgicky vzpomíná na období, kdy se ještě Evropané nepokoušeli tak detailně integrovat, byly více patrné regionální svébytnosti. Evropa prostě nebyla Královými slovy zglajchšaltovaná a amerikanizovaná. Petr Král se pohoršuje například nad nahrazováním zájmena svůj v češtině zájmeny můj a tvůj pod vlivem angličtiny. Básník tvrdí, že co se nepodařilo vykořenit komunistům, to se často daří evropským integračním snahám. V jedné, v nadsázce formulované větě mluví o Evropě dokonce jako o zesterilnělém, zkolektivněném nekuřáckém koncentráku. Pokud Král zpočátku vykládal to, že se mu nikde nepodařilo pevně existenčně zakotvit, jako výhodu, jako realizaci jeho osobní svobody, v závěrečné sérii jeho odpovědí najdeme řadu prvků hořkosti nad tím, že jeho erudovanost a francouzský doktorát nevyústily v stabilní profesní realizaci na některé z evropských univerzit. Návrat do Čech se pak (vedle osobních důvodů) stal pro Petra Krále existenční nutností.
Radim Kopáč se určitě umí dobře ptát. Odpovědi dotazovaného jsou přínosem pro každého, komu vyhovuje nekonformní způsob uvažování a silná míra subjektivity prezentovaných informací. Kritické čtení však neustále musí nutit čtenáře klást si nutkavá proč.

Vlastimil Čech