Punťa byl takový český Myšák Mickey
[Recenze Punťa: Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934—1942)]
Ve 30. letech a na začátku 40. let 20. století znaly bělostného psíka Punťu desetitisíce českých dětí a jejich rodičů. Punťovský komiks si pohrával s dobovou představou o amerických filmových hvězdách, scenáristka Marie Voříšková však do něj zároveň promítla témata, která s dětským komiksem úplně nelícují, a nadaný kreslíř René Klapač mu dodal tu správnou vizuální šťávu.
Punťu nečekaným způsobem rehabilitovali Pavel Kořínek a Lucie Kořínková ve velkolepě vypravené dvojpublikaci Punťa, zapomenutý hrdina českého komiksu (Akropolis 2018). Punťovský příběh v jejich podání vypovídá o dějinách popkultury, o ovzduší první republiky – i o mezilidských vztazích.
Scenáristka Punti Marie Voříšková vnesla do zvířátkovského příběhu linku vztahových zádrhelů, jak píšete v knize. Jak to konkrétně probíhalo?
LK: Ten komiks byl určen pro děti, ale řeší se tam problematika velmi nedětská. Tedy pojetí partnerského vztahu, které rozhodně není idylické. Psík Punťa má manželku Kiki a záhy založí rodinu. Punťovské pojetí moderního manželství se blíží tomu, jak s tímto tématem zacházel List paní a dívek, kde seriál nejprve vycházel, než si pro sebe získal samostatný časopis. Věci jako hádka v manželství, důvody k rozvodu jsou záležitostmi, o kterých se tam píše často, a vzhledem k tomu, že Marie Voříšková byla původně redaktorkou Listu paní a dívek a zároveň psala románky dedikované dívkám a vdaným ženám, tak i v Punťovi pokračovala ve stejném duchu.
PK: Zároveň to tomu seriálu dává velkou výjimečnost, a to nejen v českém kontextu. V americkém prostoru existovaly už tehdy vztahové seriály, v amerických denících vycházely romantické, dramatické i komediální vztahové komiksy. Ty ale vždy cílily na dospělého nebo minimálně dospívajícího čtenáře. Pokus předvést romantickou komedii vztahového charakteru ve čtení určeném – podle redakce – dětem ve věku šest až dvanáct, případně čtrnáct let, o něco takového se nikdo nepokoušel ani tehdy, ani o desítky let později. V tom je Punťa dodnes unikátní a v tom alespoň pro nás spočívá velká část jeho přitažlivosti.
Dal by se Punťa srovnat s tehdejšími, případně pozdějšími kreslenými seriály?
PK: Punťa byl výrazně transmediální, rozkročený do řady různých mediálních forem. Kromě domovského obrázkového seriálu se odehrával v próze, vyšla kniha pohádek, román na pokračování Punťa s Kiki na Měsíci, divadelní hra o něm se s úspěchem hrála ve Velké operetě, pořádaly se punťovské večírky, vycházela leporela, vyráběly se punťovské hračky… Vznikl široký punťovský svět, což je něco, co v dobové české kultuře nemělo obdoby.
Proč se o něco podobného nepokusil někdo další? Punťa přece takhle úspěšně fungoval řadu let.
PK: Punťa byl ve své době opravdu výjimečný a výjimečný zůstal i v mnoha dekádách následujících. Na rozdíl od jiných projektů českých seriálů nebyl spravovaný autorsky, ale redakčně, tedy v produkci nakladatelství Rodina. Mezi výhodami tohoto aranžmá bylo to, že to umožnilo nebývalý rozmach, co se týče merchandisingu a doprovodných projektů. Nikdo další neměl to zázemí časopisu a redakce, která si bere za cíl prosadit Punťu jako českého Myšáka Mickeyho nebo českého Kačera Donalda. To jsou asi nejvíc se nabízející předobrazy nebo vzory, k nimž se chtěl Punťa přiblížit způsobem, jakým je rozvíjen a jak se s tou postavou pracuje, jak navazuje kontakt se čtenáři. Byl to pokus, jak ustavit domácí kreslenou legendu.
Nakolik byl Punťa originální? Na počátku byl přece psík Comfy a původní komiks americké autorky Grace Gebbie Draytonové, ze kterého se poněkud záhadně stal samostatný český projekt. Jak se třeba pracovalo s autorskými právy?
PK: To jsme se pokoušeli zjistit, ale je to přece jenom nějakých osmdesát čtyři let od chvíle, kdy tehdy ještě překladový seriál v Listu paní a dívek debutoval. Nepodařilo se nám dohledat žádné existující smlouvy, které by dosvědčovaly, že to byla legální přejímka. Zároveň nemůžeme a nechceme tvrdit, že to byla přejímka nelegální. Tehdy už fungovaly tiskové syndikáty napříč Evropou, které nabízely podobné obsahy, a máme zprávy, že nakladatelství Rodina, jež později vydávalo Punťu, s nimi spolupracovalo. Lze třeba uvažovat, že redakce mohla dostat nějaký vzorek na ukázku, řekněme deset příběhů. A když došly, rozhodli se nepokračovat v dosavadní smlouvě, ale najali místního kreslíře a místní scenáristy a začali vyprávět své vlastní příběhy.
Punťa se ale postupně dopracoval k jiné podobě, než jakou měl psík Comfy… Jaké byly odlišnosti, co se týká Punťových příběhů?
LK: Ten kresebný vývoj byl postupný. U raných prací, které –předpokládáme – kreslil už René Klapač, vzdálenost od americké předlohy není až tak velká. Kresebně se to české podání osamostatňovalo postupně, stejně jako se osamostatňovalo i po scenáristické lince. V americké předloze jde především o skupinu, kde důležitou roli hrají dva lidští hrdinové, páníčci psíka Comfyho, Dolly a Bobby, v českém seriálu se hodně brzy ústředním protagonistou stává psík Punťa sám. Jeho páníčci Hanička s Vašíkem jsou vedlejší postavy, které se někdy vyskytnou, a v mnoha epizodách vůbec ne.
Jak obecně hodnotíte americký vliv na punťovský seriál?
LK: Dobová popkultura byla tehdy asi daleko propojenější, než si dnes představujeme. Walt Disney měl u nás velkou odezvu. A pro kreslíře Punti Reného Klapače to byla zcela zjevně velká inspirace.
PK: Vizuál Punti se vzdaluje od nápodoby americké kreslířky už kolem roku 1935. Ale v letech 1938, 1939 můžeme pozorovat další posun výtvarného pojetí, a to se naopak René Klapač velmi přibližuje vizuálnímu stylu Walta Disneyho, a někdy by zlý jazyk a nepřející kritik mohl prohlašovat i něco jedovatého o epigonství. Jsou tam jistě konkrétní výjevy, které lze vykládat jako přímé přejímky či parafráze Disneyho, Sněhurka obklopená zvířátky v lese nachází protipól v dřevorubci Sosnovi, jenž je jimi obklopen úplně stejně. Včetně želvy, kterou bychom v českém lese asi nehledali.
