[Recenze Tobě zahynouti nedám…]
Po objemné kolektivní monografii Cizí i blízcí (ed. Jiří Holý) vyšla v nakladatelství Filipa Tomáše Akropolis další kniha spjatá s tematikou holokaustu v české literatuře – bezmála čtyřsetstránková antologie Tobě zahynouti nedám…, jejíž zaměření prozrazuje podtitul „Česká časopisecká šoa povídka 1945–1989“.
Svazek uspořádala trojice editorů (Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš) působících na FF UP v Olomouci, jež se na vydání také podílela. Prvně jmenovaná, která na fakultě vede Centrum judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových, je pak i autorkou více než sedmdesátistránkové doprovodné studie. Jejich rešerše oficiálně vydávaných periodik Židovské náboženské obce (Věstník ŽNO, Židovská ročenka) a literárních časopisů (mj. Host do domu, Literární noviny) z let 1945–1989 dala vzniknout textovému korpusu čítajícímu celkem 57 krátkých próz, z nichž byly posléze vybrány tři desítky přítomných textů od šestadvaceti autorů a autorek. Průběh jejich shromažďování a finální selekce bohužel editoři v knize objasňují jen zčásti. Jako prvotní kritérium při sběru uvádějí podmínku, že dotyčný text nevyšel následně v povídkovém souboru či sebraných spisech příslušného autora, ani v žádné tematicky komponované antologii. Podle Cahové pak rozhodovala též „ideová závažnost, se kterou autoři k literárnímu obrazu šoa přistupují“, kterážto formulace ponechává poměrně značný prostor čtenářovým dohadům. Také umělecké hledisko prý bylo odsunuto do pozadí, naopak převážila snaha v chystaném výboru „postihnout co možná nejširší tematickou variabilitu a zmapovat způsoby ztvárnění šoa“.
Sečteno a podtrženo, antologie Tobě zahynouti nedám… přináší 30 krátkých prozaických textů, jejichž autoři – s výjimkou několika spisovatelů, jako je Arnošt Lustig, Ladislav Fuks, Jiří Weil, František Hrubín či Jindřiška Smetanová – patří převážně ke jménům dnes již pozapomenutým nebo zcela neznámým. Což ovšem nijak nevypovídá o kvalitě přítomných próz, mezi nimiž čtenář nenalezne jediný, který by nebyl alespoň v nějakém ohledu zajímavý, a z nichž mnohé dodnes obstojí i z editory marginalizovaného uměleckého hlediska. Výrazným nedostatkem knihy se však ve světle řečeného jeví být absence autorských medailonků, a to hned z několika důvodů. Nejenže každý z nás logicky pociťuje touhu dozvědět se více o literátovi, jehož tvorba je mu právě představována, ale seznámení se základními životopisnými údaji by v nejednom případě umožnilo lepší čtení samotných textů. Máme-li totiž co do činění s tematikou šoa, jeví se jako zcela zásadní disponovat informacemi o tom, nepatří-li autor k pamětníkům druhé světové války či dokonce k obětem holokaustu, je-li možno v jeho díle hledat autobiografické motivy, pojednává-li o dotyčném tématu i v další své tvorbě apod.
Hrstka obdobných poznatků leží sice rozptýlena v závěrečné studii Ivany Cahové (teprve zde se kupříkladu dozvíme, že za jménem autorky Loty Pardubské se ve skutečnosti ukrývá lékař a spisovatel Ota Dub), leč pro většinu autorů/textů se jich tápajícímu čtenáři nedostává. Nedozví se tak mimo jiné, že prózy spisovatele a novináře Františka R. Krause (1903–1967), který prošel několika vyhlazovacími tábory a nakonec se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti, vysoce hodnotil sám Arnošt Lustig, že Jakub Markovič (1916–1965) byl významným překladatelem z jidiš a angličtiny (například próz Šoloma Alejchema), že pobyt v koncentračním táboře za sebou měla řada dalších přítomných literátů a literátek (Margit Herrmannová, Jiří Fränkl, Jan Štern aj.), že právník, judaista a prozaik František Kafka (1909–1991) byl i autorem studie o česko- a německojazyčné židovské literatuře (Stavitelé mostů v Židovské ročence 1968/1969) atd.
Samotné prózy editoři rozdělili do tří oddílů, nazvaných jednoduše Předtím (13), Tam (5) a Potom (12), a to nikoliv chronologicky podle doby jejich vzniku, nýbrž v závislosti na tom, jestli se jedná o příběhy situované do období před transporty a během čekání na ně (popř. líčící perzekuce mimo koncentrační tábory či ghetta), odehrávající se v internaci (koncentračním táboře či ghettu), nebo líčící život po válce a dědictví traumatu šoa v dalších generacích. Doprovodná studie pak vedle periodizace literatury s tematikou holokaustu obecně nabízí rozsáhlou a zasvěcenou motivickou analýzu jednotlivých próz – všímá si mimo jiné postavy židovské matky a jejích proměn, mezigeneračního rozdílu ve vnímání holokaustu, způsobu zobrazení osudu protektorátního Žida, pohledu na německý národ a němčinu či dědictví traumatu šoa.
Dotyčná antologie nepředstavuje pouze záslužný editorský, potažmo nakladatelský počin, zpřístupňující texty rozptýlené na stránkách často již zaniklých periodik a zajímavé z pohledu literární historie, ale je souborem próz nezřídka velmi poutavých a majících své nezastupitelné místo na poli českých příspěvků k jednomu z největších témat světové literatury 20. století. Přítomné povídky F. R. Krause, Jiřího Weisse, Ladislava Fukse, Jiřího Hájka, Jindřišky Smetanové či Petra Grimma nepostrádají drama, dojetí ani poučení a skýtají vedle nemalého čtenářského zážitku i cenné svědectví o tragédii, jaká se nesmí již nikdy opakovat.