Obhajoba fanouškovství
[Recenze Jak rozumět populární kultuře]
V Česku konečně vychází přelomová práce o tom, že populární kultura není jen spotřeba
Plakáty pophvězd, trička s Hvězdnými válkami, diskografie kapel naučené nazpaměť, podomácku dělané fanziny. Americký mediální teoretik John Fiske se jako jeden z prvních vypravil koncem osmdesátých let do tehdy neprozkoumaného terénu fanouškovských zvyků i tvorby a objevil doposud skrytý svět. Na rozdíl od ostatních vědců se na něj nedíval skrze prsty a neviděl jen uhrovité nerdy či poblázněné fanynky. Pokládal za fascinující a inspirativní, jak může být „pokleslá zábava“ prostředkem k emancipaci.
V knize Jak rozumět populární kultuře z roku 1989 – která teprve nyní vyšla česky – pak Fiske poskládal první teoretickou koncepci populární kultury. Nechápal ji jako záležitost estetického vkusu, ale jako síť společenských vztahů. Nezajímaly ho produkty, soustředil se na proces mezi plátnem či reproduktorem a divákem, kterého dal do centra namísto autora. A zároveň tak v poutavě a srozumitelně psané knize položil základy tomu, jak můžeme populární kulturu číst. Ukázal, že dělení na neprostupné kategorie vysokého a nízkého umění postrádá smysl; a pokud přestaneme populární kulturou opovrhovat, může nám ukázat sociální, ekonomické i kulturní souvislosti doby, v níž žijeme.
Nepovyšovat se
Britská konzervativní společnost měla v sedmdesátých letech velké nepřátele, „deviantní“ skupiny mládeže převážně z nižších tříd. Jedni je démonizovali, další se je rozhodli zkoumat – a mezi nimi i teoretik jamajského původu Stuart Hall, který viděl v jejich chování snahu vyrovnat se s generací rodičů, s poválečnou a postkoloniální situací i mainstreamovou kulturou. Všeobecným konsenzem tehdy bylo, že publikum jsou tupé masy. Hall ve druhé polovině sedmdesátých let ukázal opak a udal tak směr kulturálních studií.
Důležité bylo naslouchat – a nebylo třeba se snažit. Punkoví Sex Pistols byli slyšet i vidět až až a nevybíravým stylem se k nim přihlásila i mládež. Stejnou cestou se vydal teoretik Dick Hebdige, který nabídl první ucelené uchopení subkultur a jejich znaky odporu: nápadné účesy, roztrhané oblečení, provokativní symboly, hlučná hudba. Fiske byl fascinován stejnými projevy a čerpal z britských závěrů, ale v jeho pojetí nešlo jen o odpor.
„Fanouškovské zaujetí je podnětem, aby vytvářeli své vlastní texty. Takovými texty jsou polepené stěny pokojů, v nichž žije pubertální mládež, ale i způsob oblékání, účes a make-up, jež jim umožňují stát se indexy svých sociálních či kulturních společenství,“ píše v knize vědec, jehož teorie je poháněná i zápalem Rolanda Barthese pro zkoumání významů banálních věcí, jako jsou jídelní lístek nebo džíny. Osmdesátá léta byla érou MTV, jež Fiskeovi nabídla nekonečný proud podnětů.
Rozplétal třeba „trsy významů“ v klipech Madonny a v opovrhovaném popu rozpoznal, že zpěvačka svým vystupováním pomáhá fanynkám dospět. Dodává dívkám sebevědomí a písničky z vrcholu hitparád, které se vkradou do každé domácnosti, je posilují. Zároveň přiznával: „Madonna vyslovuje celou škálu různorodých významů, z nichž si některé vyberou její pubertální fanynky a zcela jiné fanoušci, kteří zároveň čtou Playboye.“
I plakát v pokojíčku může být výrazem spřízněnosti a solidarity. A tento postoj dodával posluchačkám sílu měnit sebe i okolí, vybojovat si lepší pozici v rodině či v práci. Tady Fiske předznamenal i nová témata amerického feminismu, která ukazovala, jaký vliv má populární kultura na to, jak společnost vnímá ženy – a zároveň má zásadní potenciál to změnit.
Pytlačení na území bez hranic
Průkopnickou pozici však musel Fiske ve druhé polovině osmdesátých let tvrdě obhájit. „V hlavním proudu akademického přístupu k populární kultuře rezonovaly hlavně ochranitelské a vylučovací přístupy,“ upozorňuje překladatel Petr A. Bílek v doslovu. Pop byl vnímán jako laciná zábava zkreslující vnímání vysokého umění, k jejíž konzumaci není třeba mozek a muzikanti jsou opilí nebo sjetí. Z fanouškovství není třeba vyrůst, namítal autor – sám zanícený konzument populární kultury, která podle něj není totéž co pouhá spotřeba a nedá se popsat čísly a grafy. „Je to aktivní proces vytváření a cirkulace významů a požitků v rámci společenského systému,“ tvrdí a vyzdvihuje i další věc: „Fanoušci si vytvářejí komunity mnohem zřetelněji než středostavovští příznivci vysokého umění.“
Vysoké umění jako opera je uzavřené dílo, divák ho má obdivovat a držet si odstup. Naopak populární kultura je otevřené teritorium, které zve ke sdružování, nekonečným hrám, přeskupování významů a pytlačení na území bez hranic. Tím je i fanouškovská fikce, kdy si fanoušci vypůjčí původní postavy a začnou příběhy rozvíjet do nejrůznějších směrů – na palubu lodi Enterprise přimíchají erotiku nebo napíšou povídku, ve které Harry Potter chodí s Ronem Weasleym.
V anglosaském okruhu je toto přemýšlení pevnou součástí univerzitního i novinářského prostředí, ale české vydání je významný počin, který tu chyběl. Studium populární kultury u nás stojí na vratkých nohou několika spíše nahodile vybraných překladů, připomíná Bílek. Edice #POPs, v níž Fiske vychází, by měla být oporou pro základy tohoto studia a představí i další zásadní díla. Přestože Fiskeova kniha je z doby před internetem, její postuláty jsou stále živé. Fiske nejen osvobodil vnímání populární kultury od předsudků a naučil se na ni dívat, ale zároveň ji infikoval k větší odvaze. Tím předznamenal třeba dobu quality TV, která postavila na hlavu představy, co dokáže „neumělecká“ televize. Seriály jako Westworld se blíží filmům a podívaná si v nich nepřekáží s ambicemi – těší se stejné pozornosti jako velké romány a recenzenti v nich umějí nacházet odrazy společenských problémů.
Autor je redaktorem Radia Wave.
