Letět s Exupérym

[Recenze K otevřenému nebi]

Román španělského novináře zachycuje dobrodružné počátky letectví.

Příběh čtrnáctileté Dity Krausové, která za cenu obrovského rizika schovávala a půjčovala ve vyhlazovacím táboře Osvětim několik knih, pojal Antonio G. Iturbe v globálním bestselleru Osvětimská knihovnice jako oslavu hrdinství, světlých chvil života a literatury. Jeho tragické pozadí sice nelze s ničím srovnávat, ale jinak nabízí španělský autor podobnou optiku i ve svém dalším dokumentárním románu K otevřenému nebi. Znovu jde o historii minulého století, tentokrát o objevitelská dobrodružství tří přátel, kteří ve třicátých letech zaváděli linky pravidelné aeropošty na tehdy tak absurdních místech, jako bylo Maroko, Senegal nebo Patagonie.

Čtivý a uvěřitelný výsledek, v němž se mísí exotika a cestopis s historickými a životopisnými prvky, je opět výsledkem pečlivé přípravy. Iturbe je též akademik a významný kulturní novinář, a jeho styl je tak věcný a přímočarý, tentokrát téměř průzračný. Přitom se nebojí velkých slov, někdy i frází, které ovšem skvěle vystihují dobu, o níž píše. Zároveň je totiž kniha poctou nejslavnějšímu z trojice hrdinů, Antoinovi de Saint-Exupérymu – jeho psaní, a zejména slavné filozofické pohádce Malý princ inspirované létáním a ztroskotáním, jež bylo pevnou součástí života někdejších vzdušných pionýrů.

Nezkrotný apetit

Letci společnosti Aéropostale většinou odešli z armády, protože nesnášeli byrokracii a nabubřelost důstojníků. Teď se ocitají pod vedením válečného hrdiny, veterána a provozního ředitele firmy. Pan Daurat je na první pohled nemilosrdný, ale spravedlivý, jen netoleruje pochybení. Za sebemenší průšvih je vyhazov. Každý den totiž hrozí pilotům smrt kvůli křehkým konstrukcím, nespolehlivosti strojů i špatnému počasí. Nebo přinejmenším ztroskotání uprostřed pralesů či pouští provázené zajetím. Daurat přitom nikdy neváhá zaplatit výkupné a kolegové se nikdy neváhají účastnit dobrovolných záchranných akcí.

Čtenář se může opájet pocitem přeletu nad oceánem.

Tři románoví mušketýři se v mnohém liší – postavou, povahou i vztahem k ženám. Ale společné mají to hlavní: vášeň pro létání, oddanost přátelům, čest doručovatelů i vrhání se do dobrodružství takřka za každou cenu. Jsou to tvrdohlaví dobyvatelé nebe, kteří ne zcela rozumějí životu na zemi. Asi nejšťavnatější postavou je plavovlasý Jean Mermoz, nejdůležitější součástka v soukolí Dauratovy firmy. Mohutný a nenasytný muž nejprve uspokojí apetit, co se týče jídla i žen, a pak překoná na hydroplánu Laté 28.3 oceán. Stejně totiž hltá každý let a pro společnost horečně zavádí nové a nové linky v Evropě, Africe i Jižní Americe.

Henri Guillaumed je naopak rezervovaný a skromný, a pak je tu zmíněný Antoine de Saint-Exupéry. Lehce robustní snílek Tony, jak mu všichni říkají, má sklony k otylosti a prožil nešťastné zasnoubení, jež zrušila jeho femme fatale Louise Vilmorin. Vzdělaný potomek chudých šlechticů létal v armádě, ale vzdal se svého snu pro Louise, která se o něho bála. Nakonec se však ukázalo, že jako prodavač náklaďáků a úředník ji nebaví. Tony se tedy vrací k létání, Daurat ho posílá jako velitele posádky do marocké pouště a pověří ho zlepšením vztahů mezi beduíny a španělskou posádkou tak, aby nedocházelo k únosům a šikanování francouzských leteckých pošťáků.

Tony tak navštěvuje stany jejich vůdců, tupí ostří mezi francouzskými a španělskými předsudky, čte Platona a Nietzscheho, létá nad pouští a v hangáru začíná psát svůj první román. Nazve ho podle cedulky na poštovních pytlech – Pošta na jih. V psaní nachází nejen rozptýlení v samotě, ale dává jeho největším vášním také filozofický přesah. „Psát je jiný způsob letu,“ konstatuje jeho jménem Iturbe a zkoumá i vznik dalších děl spojených s leteckou vášní (Noční let,Země lidí i zmíněný Malý princ).

Nic nechápou

Kapitoly s rokem a místem děje střídavě pojednávají o všech hrdinech. Tony se v nich se svými dvěma přáteli setkává na dalších štacích po celém světě a stejně jako oni v přestávkách mezi mnohahodinovými lety žije zběsilým nočním životem. Exupéryho literární sláva narůstá, získává nejen francouzské, ale také americké ceny, zároveň se tento způsob života ukazuje jako zničující. Kamarádi-piloti jeden po druhém mizí při neštěstích, nebo odcházejí do leteckého důchodu, protože jim táhne na čtyřicet. „Lidé mu říkají, že až zanechá létání, bude mít víc času na psaní. Nic nechápou. Psaní je důsledkem létání. Jak by mohl psát, kdyby předtím nežil?“ píše Iturbe a vysvětluje tím i svůj způsob spisovatelství.

Ani on nevěří, že by v psaní mělo jít o něco jiného než o fascinaci jistými věcmi. Nezajímá ho sebezpyt hrdinů, vybírá si témata, díky nimž se čtenář „něco o něčem dozví“. Na knihu pořizoval rešerše čtyři roky, přitom se věnoval práci v novinách, a výsledkem je vyznání odvaze mužů i žen, kteří překonali strach, doletěli na úžasná místa a prožili mimořádné životy. Iturbe v rozhovorech říká, že žije svou přízemní existenci, ale když o nich čte a píše, připadá mu jeho život o malý kousek větší.

Konec knihy není veselý, stejně jako konec znárodněné společnosti Aéropostale. Jedna epocha končí, přichází stáří i druhá světová válka a Tony již nerozumí světu kolem sebe. I přes svůj věk se sice díky tvrdohlavosti několikrát zúčastní bojů, ale létání na moderním stroji Lockheed P-38 se spoustou tlačítek už mu nepůsobí takové potěšení. Když se pak zřítí do vln Středozemního moře, má jeho dávný šéf jasno. Mělo to smysl. Tony si vybral vlastní osud – a každý rok, který prožil, vydal za deset. A po dobu, již s obsáhlým románem stráví, může se pocitem, že právě přelétá oceán, opíjet i čtenář.

Autorka je spisovatelka.