Sebrané spisy Jaroslava Seiferta se dostávají do finále. Po aktuálně vydaném čtvrtém dílu zbývají poslední tři svazky z šestnácti. Už teď v knihovně zabírají skoro metr, ale kdo by váhal, zda hledat místo v poličce i pro nynější bichli věnovanou básním z let 1933–1938, ať neváhá.

Kromě v úvodu zařazené sbírky Zpíváno do rotačky jsou to totiž verše dosud nepublikované. Respektive publikované pouze v časech první republiky v novinách, kam Seifert přispíval po vyloučení z KSČ. Coby čerstvý člen Československé sociálně demokratické strany dělnické se pustil do pravidelného přispívání do listů Právo lidu, Pestré květy či Ranní noviny, což byl tisk angažovaný nejen politicky, nýbrž i sportovně. Jak alespoň dokládá poezie budoucího laureáta Nobelovy ceny za literaturu.

Rodilý Žižkovák by to sice měl mít nejblíž k místní Viktorce, ale zřejmě i kvůli tomu, že ve třicátých letech horko těžko bojovala o udržení v lize, srdce básníka tlouklo pro muže v rudých dresech. „Pohasla sláva zvučných jmen / a černým písmem na smutečním parte: / Ledvina, Moudrý, Burgr, Braine. / Slavie včera nařezala Spartě!“ glosoval mistr vystihnutí pocitů skepse a nostalgie po porážce letenských 1:3.

Seifertova schopnost podchytit osudovost dění na hřišti nepolevovala ani se zhoršující se domácí i mezinárodní politickou situací. Když v roce 1934 československé mužstvo odjíždělo na mistrovství světa v Římě, básník jeho ambice vítal optimisticky: „Leť v Itálii pozdrav mnohý: / tisknem vám, hoši, vaše nohy, / jež neúnavně v zemi hrají, / kde pomoranče dozrávají.“ Ale jak se reprezentační tým probojovával dál a dál turnajem, Seifertův jazyk se dramatizoval. Souběžně probíhající odzbrojovací konference v Ženevě ho tak přiměla před semifinálem s Německem ke slovům: „Zakázat války, které sejí smrt, / pevnosti rozbít na padrť,“ aby ovšem pokračoval: „Ale těm klukům jedenácti, / již nosí v nohách slávu vlasti, / dej, Bože, rány jako z děl, / aby to prohrál nepřítel./ Ať bombardují zápas celý, / i nepřátelskou zálohu, / ať unikají nepříteli, / střílejí dobře na rohu.“

Jeho přání se vyplnilo, tým zdravící ochozy před zápasem zdviženou pravicí Čechoslováci rozdrtili 3:1. A vzhledem k tomu, že je ve finále čekala Itálie prezentující se stejným  pozdravem,  Seifert  rozhodující utkání vyhlížel burcujícími verši: „Vím, že to bude chvíle hrozné dřiny, / tím přáním se však nikdo netají: / ať v haptáku stát musí Mussolini, / až v Římě naši hymnu zahrají!“ Duce se nakonec do pozoru stavět nemusel, i díky mizernému výkonu švédského roz- hodčího Italové vyhráli 2:1. Ale jak to druhý den psal Seifert: „Nepad nám do náruče / veliký pohár zlatý, / však aspoň viděl Duce, / že umíme se rváti.“

Jistě, většina z básní zařazených do pětisetstránkového svazku se týká domácí politické polízanice a rostoucího napětí z čím dál drzejších Hitlerů, Henleinů, Mussoliniů či Franků. Seifertova vášeň k fotbalu přesto nepolevovala. Ani jeho citlivost k pomíjivé slávě sportovců. Když pár týdnů po návratu ze šampionátu prohrála Slavia (v reprezentaci působilo deset jejích hráčů) s Rapidem Vídeň, básník výstižně poznamenal: „A těch, co nesli hráče na rameni, / nadšení dneska rychle uvadá. / Teď vzkazují jim zcela otráveni, / aby jim vlezli už jen na záda.“

Cynik by mohl říci, že to byla jen taková hra na fanouškovské emoce. Vždyť jak by mohl někdo, kdo ve stejné době psal, že slyší to, co jiní neslyší, totiž bosé nohy chodit po plyši, tak mocně prožívat, jak třicet tisíc lidí na někoho řve, aby dal gól? Z unikátního svazku je ovšem vidět, že srdce se může někomu zapálit stejně tak z vločky na kadeři, když se prvně rtů jeho dotkl cizí ret, tak z robinsonády brankáře Františka Pláničky. A to přitom hrál za Slavii.

Epilog za Seifertovým prvorepublikovým referováním o sportovních utkáních tvoří báseň z února 1938. V den, kdy Hitler z tlampačů vysílajících jeho projev z Krollovy opery hřímal, že ochrání tři miliony Němců v našem pohraničí, porazili Čechoslováci na domácím mistrovství světa v hokeji v boji o bronz mužstvo s háknkrajcem na hrudi 3:0. „Snad ani není zapotřebí říci, / že nemusí to být vždy na Štvanici, / či v novinách, kde válčí se jen pery, / z těch hokejek se mohou státi kvéry. / Ač pesimismus není třeba sdílet, / ne hokejkou, i kvérem se dá střílet, / ne do branky jen, v brány měst i říší! / V tom případě ať naši dobře píší / a ukáží, že i tam budou muži, / by kolem hlavní mohli si vplést růži,“ psal Jaroslav Seifert. Jak známo, žádné růže se kolem hlavní nepletly. A básníkova další sbírka nesla symbolický název Zhasněte světla. Nejen na štvanickém zimáku.

Jan H. Vitvar, Respekt č. 33, 11. 8. 2014, s. 69