Prkna světa

[Recenze Najít Taťánu]

Jaké osvěžení: v ruce držím překlad ruské knihy, a ne, není to Sorokin ani jiné „prověřené jméno“, a překladatelkou je Zdeňka Vychodilová, tedy vlastně taky „neprověřené jméno“, respektive prověřené, ale spíše v jiných kruzích. Novela Najít Taťánu vyšla v nakladatelství Akropolis a věřím, že ač běžnému českému čtenáři není její autorka Anna Matvejevová příliš známá, brzy získá nejednoho přívržence. Novela Najít Taťánu má totiž několik předností. Tou první je úroveň překladu, která je, stručně řečeno, vysoká. Troufám si tvrdit (i když jsem neměla k dispozici originál za účelem srovnání), že se Zdeňce Vychodilové podařilo předložit českému čtenáři výborný převod z ruštiny, který se čte zcela hladce. Překladatelka ani na jednom místě nezakolísala, a to nejen při hledání a nalézání vhodného lexikálního ekvivalentu, ale ani na úrovni stylistické: nezaznamenala jsem žádný rusismus ani příslovečnou „překladatelštinu“, kterou jsem často kritizovala v předešlých recenzích. Čtenáře naopak na mnoha místech oblaží překladatelčina vynalézavost, s níž jsou užita slova, spojení a obraty, na něž jsme vlivem „strojových“ převodů už pozapomněli: „dámička“, „dubeňák“,„drapérie“, „tlouštík se vykutálel na scénu“, „temné skvrny okřehku“, „ožehnout puchem vodky“, „z parteru se nese basové káchání, pronikavé cifrování a naříkavé trylkování…“ a mnoho dalších. Najít Taťánu je útlá kniha sestávající z třiceti kapitol, které svou krátkostí přímo vábí ke čtení před ulehnutím k spánku. Chyba lávky, kapitoly jsou mezi sebou tak organicky propojeny, že vám garantuji usnutí za ranního kuropění. Anně Matvejevové se totiž podařilo velmi zdařile vystavět a zaplést celý příběh malíře Sorgina a jeho životní lásky Taťany do celé knihy napříč kapitolami a chce se říci i navzdory jim, takže pokud máte za to, že s koncem kapitoly se uzavře jeden mikropříběh, je to mylná úvaha. Anna Matvejevová nám prostřednictvím často banálních příběhů a příhod z každodenního života předkládá značně nebanální a téměř nadčasovou historii lásky dvou lidí, kterou lze jistě číst i v mnohem obecnější, metaforičtější rovině než jako prostý milostný příběh. Koneckonců jen dětina si myslí, že velké příběhy nevyrůstají z všednodennosti a že se nehodí pro uměleckou literaturu. Za zmínku jistě stojí i neotřelé kulisy celé novely, a to scéna provinčního divadla, která Matvejevové posloužila jako jakási výchozí metafora jejího příběhu. Na metaforičnost a květnatost autorčina jazyka je ostatně čtenář upozorněn už na přebalu. Ačkoliv jsem v úvodu uvedla, že Anna Matvejevová patrně nepatří mezi nejznámější současné ruské autory, je potřeba připomenout, že tato sedmačtyřicetiletá prozaička, která začínala jako novinářka, má za sebou poměrně dlouhou řádku vydaných titulů. Novela Najít Taťánu v originále vyšla už v roce 2007 –v tomto kontextu by jistě bylo možné apelovat na překladatele z ruštiny, aby věnovali pozornost právě i těmto „novým“ jménům, i když se osobně domnívám, že by se mezi současnými ruskými prozaiky i básníky jistě našla i jména zvučnější. Stejně na místě je ovšem apel na nakladatele překladové literatury, kteří se – což je chvályhodné – už neostýchají vydávat méně známé, a dokonce i ruské či ukrajinské autory, aby nepřestávali lovit v nejčerstvějších vodách a seznamovali české čtenáře právě i s takovými autory, k jakým patří Anna Matvejevová.