Lidové noviny

[Recenze Žáček]

Štejerův Žáček čekal na nové vydání 220 let
 

Oživený zájem o české baroko, jehož důkazem je i končící pražská velevýstava Sláva barokní Čechie, přináší i ediční plody. Jedním z nich je líbezné dílko Matěje Václava Štejera (1630–1692) Žáček aneb Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti. Díky Danielu Nečasovi, Alexandru Stichovi, Martinu Svatošovi, Filipu Tomášovi, Nadaci Český literární fond a nakladatelství Akropolis máme k dispozici první novodobé vydání pozoruhodné jazykovědné příručky, psané formou vtipného rozhovoru mistra a žáčka. Je to realistický obrázek żkaždodenního jazykového styku, i s vnitřními zvraty ve vedení dialogu, s napětím, které plyne z dominance jednoho účastníka nad druhým, přičemž onen druhý, slabší, se nedá zatlačit do úplné defenzivyż (A. Stich). Žáček, atypický tím, že ve své době vykládá odborné otázky česky, byl vydán poprvé roku 1668, podruhé 1730, naposledy 1781. I dnes si můžeme říkat s jezuitou Štejerem, že żmnozí Čechové neumějí malé cedulky po česku napsati bez několikeré chybyż a jaká żje to převeliká hanba, že mnozí na svou vlastní řeč tak málo dbajíż. Paradoxní je, že knížka, v níž se nostalgicky vzpomíná na Čechy, kteří kdysi „pilní byli, s pilností knihy tlačili“, zatímco nyní (rozumí se ve druhé polovině 17. století) „ledabylo... někteří nepilní činí“, nebyla roku 2001 vypravena bez tiskových chyb – ty jsou bohužel jak ve Stichově předmluvě, tak v Nečasově studii (stránkové odkazy na Štejerův text). Příští editoři (za další dvě století?) snad už budou vědět, řečeno se Štejerem, „kady z konopí“.