[Recenze Dílo, sv. 12. Hvězdy nad Rajskou zahradou – Publicistika 1921–1932 – Dubia – Společná prohlášení, Dílo, sv. 13. Publicistika 1933–1938, , Dílo, sv. 14. Publicistika 1939–1986]
Při vyslovení jména Jaroslava Seiferta se samozřejmě každému vybaví – básník. V jeho díle ovšem zaujímala významné místo i činnost publicistická a její vydání v souborném Díle Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis představuje novináře velmi pilného a žurnalistiku překvapivě svěží a aktuální. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
První příspěvky začal Jaroslav Seifert tisknout v roce 1921 a postupně se objevovaly v Rudém právu, Rovnosti, v Proletkultu, Právu lidu, Večerníku, v Literárních novinách nebo v časopise Rozpravy Aventina. Pravidelnou denní praxí a zaměstnáním se Seifertovi stala žurnalistika hlavně ve třicátých letech minulého století, protože v letech 1932 až 1938 vedl kulturní stránku Ranních novin.
Také žánrově bylo zaměření Jaroslava Seiferta velmi pestré. Do jeho publicistiky patří fejetony, sloupky, glosy, kurzívky, drobné vzpomínkové texty, úvahy, medailony, předmluvy, referáty o literatuře či divadelních inscenacích, texty polemické, odpovědi v anketách. A témata? Bystrý pozorovatel referoval o událostech společenského života, o zahraničních návštěvách, výstavách i sportovních utkáních. Často mluvil o básnících a jejich nových sbírkách, ale důležité pro něj bylo i dění na knihkupeckých pultech nebo proměna jeho milované Prahy. Ostatně právě témata věnovaná běžnostem a opomíjeným detailům dostávají díky peru Jaroslava Seiferta nadčasový rozměr. Pročítáme-li dnes publicistiku, je občas třeba, podívat se na rok, kdy byl článek tištěn, protože mnohý budí dojem, že pochází ze zcela aktuálního vydání.
Aktivní publicistická práce se pro Jaroslava Seiferta uzavřela v roce 1949. Pro komunistický režim, který v tehdejším Československu vládl, bylo nutné básníka známého jména sice respektovat, ale jako nepohodlného komentátora jej také bylo třeba umlčet. To se podařilo jak v práci novinářské, tak v básnické tvorbě, zákazem vydávání nových sbírek. K odmlčení jistě přispěly i zdravotní problémy. Slovo se ale i v tomto případě projevilo ve své síle a moci. V případě básnictví Jaroslava Seiferta ve výrazné proměně jeho poetiky v pozdějších sbírkách, ale také ve vytrvalosti, s níž se k okolnímu dění přece vyjadřoval. V kontinuitě s jeho publicistickou činností je proto nutné připomenout také jeho komentáře a prohlášení, z nichž nejvýznamnější byly: projev na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956, usnesení Svazu českých spisovatelů v roce 1969, kterému Seifert předsedal, anebo podpis prohlášení Charta 77.
Publicistické dílo Jaroslava Seiferta má pro dnešního čtenáře samozřejmě největší hodnotu jako historický dokument, coby ilustrace dobových poměrů. Navíc z ní však i po letech vyzařuje autorova empatie, pozornost a zájem o nejrůznější témata.