ČRo Vltava, Mozaika 13. 2. 2014

[Recenze Tři sestry]

Tři sestry A. P. Čechova se dočkaly desátého překladu do češtiny

Anton Pavlovič Čechov dokončil drama Tři sestry v roce 1901. Do češtiny byla jeho hra poprvé přeložena o šest let později Bořivojem Prusíkem. V pořadí desátý překlad světoznámé divadelní hry před nedávnem pořídil bohemista Robert Ibrahim.

„Hra byla napsána mezi srpnem a prosincem roku 1900. Odrazily se v ní Čechovovy životní zkušenosti, nastřádané za dlouhá léta. Jednotlivé epizody, postavy a situace ve hře současníci spojovali s některými skutečnými událostmi a fakty.“ Těmito slovy začíná komentář ruského badatele a znalce Čechovova díla I. J. Tverdochlebova, který pracoval také na posledním ruském kritickém vydání Čechovova díla, pocházejícím z let 1973–1983. 

Tiskem vyšly Tři sestry v květnu 1901 a v komentáři ke kritickému vydání jsou popsány další peripetie oprav a doplňků, které autor postupně do díla vnášel. Druhý život, jevištní realizace, začal premiérou na scéně Moskevského uměleckého divadla 31. ledna 1901. „Herci při zkouškách plakali, ale Čechov byl přesvědčen, že napsal komedii,“ zmiňuje Robert Ibrahim. 

Robert Ibrahim se zaměřil na detaily pro pozorného čtenáře

Po premiéře Tří sester jeden z kritiků prý poznamenal, že při čtení je hra vynikajícím literárním dílem, ale při jevištní interpretaci vystupuje to, co nebylo vidět, zřetelně, plasticky a neúprosně nelítostně. Robert Ibrahim zase upozorňuje na promyšlené detaily, které při jevištním ztvárnění mohou uniknout a naopak je ocení až pozorný čtenář: „V prvním dějství Tuzenbach mluví o novém veliteli baterie Veršininovi a mluví o jeho manželce, která mu dělá nepříjemnosti – Jeho žena je poněkud bláznivá, nosí dlouhý dívčí cop, mluví jen o vznešených věcech, filozofuje a každou chvíli se pokusí o sebevraždu, určitě proto, aby to manželovi pořádně osolila. Já bych od takové už dávno odešel, on to ale trpí a jenom si stěžuje. – A v tu chvíli, kdy toto vyřkne, na scénu poprvé vstoupí kapitán Solený. Ale i trošku vážněji – je tam také krásná nedořečenost. 

Například Olga, nejstarší ze sester a paní domu, je učitelkou na gymnáziu. Je jí nabídnuto, aby se stala ředitelkou, ale to odmítá, protože by se nemohla vdát a nemohla by odjet do Moskvy. A v jedné chvíli jí panovačná Natálie říká – To místo dostaneš, Oljuško. To je hotová věc. – A v té chvíli si pozorný čtenář uvědomí, že Natálie je milenkou Protopopova, předsedy místní správy, který rozhoduje o jmenování ředitele. A je to sice interpretace, ale můžeme se domýšlet, že Natálie se přimluvila za jmenování právě proto, aby se Olga musela odstěhovat z domu, který touží Natálie ovládnout. Jsou to drobnosti, ale právě ty jsou u Čechova okouzlující.“ 

Milena M. Marešová, Karel Kratochvíl

ČRo Vltava, Mozaika 13. 2. 2014

Rozhovor Mileny M. Marešové s Robertem Ibrahimem najdete na http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/tri-sestry-a-p-cechova-se-dockaly-desateho-prekladu-do-cestiny--1315458