Listy legendárního samotáře i sbírky génia. Holan a Blatný míří do knihkupectví
[Recenze Umlkám do čekání]
Milovníci poezie mají žně. Nakladatelství Host připravilo nové vydání prvních čtyř sbírek básníka Ivana Blatného, v Akropoli vyšla dlouho očekávaná korespondence Vladimíra Holana. Tvůrce Noci s Hamletem si mimo jiné dopisoval s Františkem Hrubínem či Eduardem Bassem.
Umlkám do čekání. Tak se jmenuje kniha editora Martina Dvořáka, který se probral vznešeně poetickými a jindy zase pijácky rozvernými listy legendárního samotáře Vladimíra Holana.
Záleží na tom, komu „básník ticha“ psal. Pokud ve své korespondenci rozmlouval s vysvěceným knězem Jakubem Demlem, neváhal ho oslovovat „drahý Otče“. Ale s generačně bližším Františkem Hrubínem se špičkoval jako kamarád. Právě v tomto směru je publikace nakladatelství Akropolis nejpřínosnější. Říká nám, že i tak složitý a přísný autor jako Holan byl v soukromí normální člověk, který navzdory své melancholii potřeboval kontakt se světem. A nehledě na pověstnou disciplínu, k níž patřila povinná báseň denně, se dovedl i odvázat.
„Milý Vladimíre,“ vzkazuje mu Hrubín na jaře 1950 po návštěvě u Holanů ve vile na Kampě, jejíž první patro obýval Jan Werich. „Nezlob se, že jsem tak najednou zmizel. Zdržet se o chvíli déle, byl bych býval nucen utírat palubu vlastní košilí.“ Na jiném místě popisuje bouřlivák Hrubín poměrně divokou historku z „jakéhosi pajzlu“ ve Starých Splavech u Máchova jezera, tedy z kraje, v němž Holan vyrůstal. „Dostal jsem chuť na ženský a vybral jsem si jednu z tanečnic,“ informuje. „Tančil s ní ohavný, tlustý (a silný) a naparáděný blb. Vzal jsem mu ji z kola. Udeřil mne, já jeho, pak mne zvedl jako pírko a chtěl mnou vyrazit dveře.“
Uzavřený Holan byl svému živějšímu příteli za každý takový list vděčný. V ústraní šerého pražského příbytku si na něj dal sklenku a pak mu odpověděl ve verších: „Milý Hrubíne že ale umíš psát dopisy! A v pravej čas! Jsem pravej opak, co Ty jsi…“
Z Vladimíra Holana se za ta léta, co tu není, stala socha. Knížka Umlkám do čekání by tuto křivdu mohla napravit: zastihuje básníka v hluboce přemýšlivé poloze i v okamžicích, kdy se tolik nehlídá. Z dopisů vysvítá, jak těžce se mu žilo v izolaci, do níž se zaklel. Je z nich patrná i lítost nad osudem blízkých, kteří s ním samotu sdíleli. Holanův portrét je díky této knize zase o něco komplexnější.
Než propukla nemoc
Naopak před období, kdy v životě začalo jít do tuhého, vrací čtenáře nové vydání prvních čtyř básnických sbírek Ivana Blatného. I ten, kdo se nijak zvlášť nezajímá o dějiny poezie, zná neveselý úděl jednoho z nejvýraznějších talentů válečné a poválečné české literatury. Po odchodu do britského exilu v roce 1948 skončil Blatný v ústavu v Ipswichi, kde stále více podléhal psychické chorobě, přičemž ovšem nepřestával psát. „Nemocný“ charakter jeho pozdních sbírek ostře kontrastuje s barevností raných veršů, které skládal jako mladík doma v Brně.
Knižně Blatný debutoval v roce 1940 sbírkou Paní Jitřenka, jež i dnes, po tolika letech, udivuje svou formální dokonalostí. Nikdo jiný ani Kainar, ani Orten nedosáhl takové lehkosti a ladnosti, aniž by to znamenalo degradaci obsahu. Totéž platí pro druhou sbírku Melancholické procházky, ve které Blatný bravurně skloubil vysoké s nízkým a vytvořil poezii, která doslova voní a chutná.
V pětadvaceti přišel zlom a Ivan Blatný vydal zásadní dílo Tento večer. V něm nemilosrdně rozmetal vše, čím oslňoval ve svých juveniliích, a v básnickém umění postoupil o stupeň výš. Trhané, zdánlivě nesouvislé výkřiky šokovaly svou úsporností. Autor přestal doříkávat a nechal na čtenářích, ať si spojí kusy obrazů v celek. Tím začal jeho krásný pád vzhůru.
