„Dezinfikován 18. 5. 1945.“ Drtivě působivý český debut sugestivně popisuje euforii i smutek poválečné Prahy
[Recenze Nepatrná ztráta osamělosti, Nepatrná ztráta osamělosti]
Je to jedna z nejkrásnějších (co se grafické úpravy týče), ale i nejlepších domácích knih tohoto roku.
Nepatrná ztráta osamělosti debutujícího Eliho Beneše vypráví příběh židovského mladíka, který se po válce vrací do Prahy. Zdánlivě „jen“ další příběh o holokaustu je ale vlastně románem o něčem ještě úplně jiném.
Osmnáctiletý Petr Stein se po válce vrací do Prahy. Ta je plná ruských vojáků a poválečné euforie z osvobození, ale i trosek barikád a pachu krve. Už zase začínají jezdit tramvaje a znovu se rozžaly pouliční lampy, svět se pomalými krůčky vrací k životu.
A Petr zatím bloudí svým městem, které už není jeho. Přihlíží projevu Edvarda Beneše, zažívá spolu s ostatními poválečné naděje. Ale co je mu to platné, když na nádraží marně čeká na příjezd svých blízkých. A ulicemi Prahy spolu s ním bloumá příliš mnoho lidí, kteří své blízké také postrádají a ptají se po nich náhodných kolemjdoucích včetně Petra.
Petr přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti. Jeho rodiče a bratr jsou nezvěstní, v jejich pražském bytě žije cizí rodina a synagoga je zastavěná zabaveným židovským majetkem. Nic není jako dřív.
Jak říká jeho láska Ilse: „Mám někdy pocit, že jsem v divadle: všechny kulisy a okolí jsou, jak si pamatuju, všechno je stejné, jak bylo, jen se hraje úplně jiná hra. A není to moje hra.“
Opatrný návrat k životu
Poválečná pražská euforie je přesto v ulicích přímo hmatatelná. Lidé se chtějí bavit, tančit, chodit do kina a navazovat vztahy s druhým pohlavím. Petr ale podobnou euforii nepociťuje.
V novém světě se cítí ztracený, bydlí na ubytovně a jeho každodenní rutinou je jen poslech rozhlasových relací o nalezených židovských přeživších.
Na ubytovně se seznamuje s dalším navrátilcem Icikem, všetečným a extrovertním boxerem, který mu pomůže získat ztracenou fyzickou formu, podstoupí i nařízenou dezinfekci. Psychické rány se ale ještě dlouho nechtějí hojit.
Důležitou součástí Petrova návratu jsou v románu Nepatrná ztráta osamělosti, vydaném v nakladatelství Akropolis, také ženy, které na své cestě potkává, většinou taktéž navrátilkyně z koncentráků, poznamenané stejným traumatem a ztrátami členů rodiny.
Záhadná Němka Ilse, blonďatá Edita, mateřská Erna ani dívčí Lea ale nedokážou nemožné, tedy vytrhnout Petra z letargie. I když jej každá z nich posune v jeho iniciační cestě vpřed.
Jejich jména najdeme spolu se jmény dalších významných postav z Petrova příběhu na výrazné obálce knihy. Tady černě prokládají rozkouskovaně vysázený, leskle vyražený název knihy i jméno jejího autora.
Stejně jako tyto ženy a muži prokládají a pozvolna ředí Petrovu osamělost a jeho jen pozvolný a velmi opatrný návrat k životu.
Titul knihy Nepatrná ztráta osamělosti napovídá, že pocitu ztracenosti v novém světě Petr jen těžko dokáže uniknout. Jeho samotu násobenou steskem po nezvěstné rodině nezažene náhodný sex, návrat sportovní formy ani práce ve skladu zabavených židovských předmětů.
Nenápadný, ale drtivě působivý je Benešův román především neokázalými popisy Petrova poválečného života. Procházíme s ním pražskými ulicemi, pozorujeme velmi pozvolný návrat města k běžnému životu a stopy válečných událostí v něm.
Kdyby autor nebyl tak mladý, měl by čtenář pocit, že to vše musel prožít. Bloudit čerstvě poválečnými ulicemi, bez hnutí ležet ve svém provizorním pokoji, tesknit po starých časech. Není divu, že šťavnatost popisů vnějšího děje velmi záhy dokáže čtenářům zprostředkovat i hrdinův myšlenkový svět.
Skryté bohatství
Existenciální rozměr románu je tím, co z něj činí tak výjimečné dílo. V jeho neokázalosti se skrývá cosi velmi hlubokého o samotném lidství.
O touze patřit mezi ostatní a přitom neschopnosti se mezi ně začlenit, o bolesti a stesku po minulosti, kterou jen pozvolna dokáže nahradit přítomnost, o traumatech zasahujících drtivou silou do každého našeho konání.
To ostatně platí i pro zbytek románu, v němž se vlastně na první pohled nic moc velkého nestane a jehož děj by šel shrnout jednou větou o tom, že jeden muž přišel z války a snaží se o návrat k běžnému životu. Bohatství románu je ale hluboko pod touto základní zápletkou.
Třeba v bravurní pasáži, v níž se Petr vrací v horečkách do okamžiků před transportem, kdy byli s rodinou ještě doma, a vypravěč suverénně přeskakuje v čase mezi útěkem, aktuálním pobytem v uprchlickém táboře a odjezdem do koncentráku.
Narazíme tu na řadu dalších sugestivních, extrémně přesvědčivě napsaných scén. Třeba tu, v níž Petr popisuje pochod smrti či svůj útěk z něj, jako by tam pisatel byl – a jako bychom tam byli s ním.
Ale i chvíle, v nichž bloudí ulicemi Prahy nebo sám zapaluje improvizovaný chanukový svícen, jsou živě napsány a zprostředkovávají jeho osamělost.
Ta hluboká vnitřní bolest hrdiny je tak sugestivně popsaná, že ji lze snad až fyzicky cítit. I když je často zachycena v naprosto všedních situacích, třeba v momentech, kdy se domáhá rodinného bytu, v němž už bydlí jiní.
Nebo když u některých lidí jen marně hledá soucit a porozumění. O to dojemnější jsou okamžiky, kdy se mezi chamtivými sousedy objeví čistá duše jako sousedka Dušková s pečlivě opatrovanými stříbrnými příbory.
Symbolem ztraceného bezpečí je právě onen byt teď okupovaný cizími lidmi i to, jak nedočkavě Petr vyhlíží své rodiče v marné naději, že s jejich návratem vše zase bude jako dřív. Protože nic nebude jako dřív.
Jiný příběh holokaustu
Petr díky konexím svého otce v lágru strávil jen rok, přesto do jeho vyprávění začnou pomalu vstupovat kurzivou psané pasáže flashbacků z jeho života v koncentráku, které spouštějí nenápadné události či jen obrazy z toho současného. Ale jsou to spíš úryvky temných snů popisující věčný hlad a strach o jídlo. A není jich příliš, důležitá je současnost.
Samotný holokaust sem krom těchto drobných flashbacků proniká intenzivněji především v pozdějších pasážích popisujících pochod smrti a útěk z něj, které svou sugestivností dosahují například pocitu z filmu Jana Němce a povídky Arnošta Lustiga Démanty noci – jsou až filmově živé a drásavé, nutí vás obracet stránky vpřed a o hrdinu se bát.
Přesto není Petrův příběh jedním z té inflace příběhů o holokaustu. Vypráví spíš o novém začátku, o touze po přijetí a nalezení jistoty a o zmíněné osamělosti.
V těchto existenciálnějších tématech působí velmi aktuálně. A nepříjemně aktuální jako by byly i Petrovy uprchlické peripetie, které mrazivě připomínají jiné anabáze v dnešní Evropě. I když Petr prchá z Evropy opačným směrem.
S jeho finální cestou na jih získává román na akčnosti, třeba když sledujeme boxerský zápas v uprchlickém táboře. Petr je jako proměněný, jako by konečně získal své místo ve světě, ztracený domov, ač stovky kilometrů od něj.
Tady přes onu akčnost více než pětisetstránkový román přece jen už trochu ztrácí dech. Zmateně tu působí střídání přítomného a minulého času při popisu hektického nakládání uprchlíků do lodi, román by se nejspíš obešel i bez poměrně explicitních sexuálních scén, ač má explicitnost popisů nejspíš vyjadřovat Petrovu zoufalou touhu po životě.
Ve svém celku je ale Nepatrná ztráta osamělosti nenápadným, ale o to působivějším zjevením na domácí literární scéně. Tím spíše, že holokaust je tu oproti řadě jiných děl jen východiskem pro velmi současný příběh, který se od dějinných událostí odráží k velkolepé výpovědi o lidské zkušenosti.
