Divadelní noviny 11/2014

[Recenze Miloš Hlávka – Světák nebo Kavalír Páně?]

O Kavalíru Páně s puncem kolaboranta

Osobnost Miloše Hlávky byla po roce 1945 vymazána z české divadelní kultury tak rezolutně, že zůstávala jen v paměti jejích generačních souputníků. Za zmínku nestála ani „liberálnímu“ Slovníku českých spisovatelů z roku 1964, v úctyhodných Dějinách českého divadla bylo jméno Miloše Hlávky zmiňováno jenom „pod čarou“, a dokonce u hojně hrané Benátské maškarády, již přebásnil, byl Hlávka „cudně“ uváděn toliko jako překladatel.

Hlávka, výrazná postava české meziválečné avantgardy, spoluautor Frejkova konceptu básnického divadla, význačný dramatik, kritik a esejista, doplatil na své angažmá šéfa protektorátního Národního divadla a svou manželku „Němkyni“, což v poválečném „revolučním“ běsnění byl hřích téměř smrtelný. To, že paní Irmgard Otte (tanečnice Osvobozeného divadla a Taneční skupiny Jarmily Kröschlové) posílala děti do české školy, byla vyšetřována gestapem a též byla vyňata z tzv. odsunu, nebrali samozvaní soudci (sami umazaní spoluprací s okupačním režimem) na vědomí. V čase těchto soudů už byl Hlávka mrtvý, náhodně zastřelen německým ostřelovačem ve dnech květnového povstání.

Punc kolaboranta Miloše Hlávku na dlouhé roky poslal do zapomnění a teprve teď, díky nakladatelství Akropolis a editoru Vladimíru Justovi, máme v rukou tlustou, takřka pětisetstránkovou knihu Miloš Hlávka – Světák nebo Kavalír Páně? – která reflektuje Hlávkovu inspirativní osobnost a vrací ji – doufejme – na českou kulturní scénu.

Je rozdělena do tří oddílů; zmiňme se nejprve o oddílu číslo II: obsahuje Hlávkovy „avantgardní“ skeče, aktovky, hry až k té víc Hlávkově než Goldoniho Benátské maškarádě. Ani dnes nemůžeme při jejich četbě autorovi upřít osobitý rukopis, živý dialog, smysl pro střih a schopnost zrcadlit „v kapce vody svět“, nicméně jsou to texty přece jen poplatné době svého zrodu. Spíš „materiál“ pro akademický výzkum (a pro antologii českého dramatu v první polovině 20. století) než pro současnou inscenaci.

Mnohem aktuálnější je oddíl III nabízející výběr z Hlávkových kritik a esejí: o čase avantgardy, o problémech nového divadla, o Jeanu Cocteauovi, o Burianově Jazzu atd., včetně reportáže z nacistického Německa O divadle ve stínu svastiky. Nejen dobové dokumenty a pozorování, též evokace tak sugestivní, že máte pocit, jako byste tomu ději, té inscenaci, té události byli osobně přítomni. Jedna z vybraných Hlávkových kritik je věnována Baladě z hadrů v Osvobozeném divadle, s jehož počátky byl Miloš Hlávka „duchovně“ spjat: „Z herců zaujal kromě nejherečtějšího Plachty ještě Záhorský, tento zvláště znamenitou dikcí a křepkostí gest… Švabíková podala esenci ženské mazanosti, ale do plnokrevnosti jevištní postavy chybí jí také akcenty ,ani anděl ani zvíře‘…“ Řekněte, kdo ze současných divadelních kritiků je schopen na tak malé ploše, tak přesně popsat herecký výkon?

Provokativní oddíl I je však v této knížce asi nejvzrušivější. Pod titulkem Divadlo jako dramatizace životního tajemství podává Vladimír Just „zprávu“ o životě a díle Miloše Hlávky v kontextu doby. Čte se to jako detektivka, v níž bohužel pachatelé a vrazi zůstávají nepotrestáni. Zaplať bůh, že jsou aspoň odhaleni.

Jan Kolář

Divadelní noviny 11/2014