Hospodářské noviny 18. 12. 2006

[Recenze Úniky a návraty]

Surrealista Král viděl setkání srpu, kladiva a jitrnice
 

Knižní rozhovory jsou v naprosté většině nudné, nezáživné, a tudíž i „nečitelné“. O to větší překvapení a téměř slast z četby přináší kniha Radima Kopáče nazvaná Úniky a návraty, v níž rozmlouvá s Petrem Králem (1941), jedním z největších českých básníků, třebaže více než třicet let prožil v Paříži, kam emigroval vzápětí po srpnu 1968. Právě básnicky jedinečné vnímání světa, událostí i vlastního života proměňuje rozhovor v napínavé dobrodružství, které navíc ještě prohlubuje jakási miniaturní antologie básníkových textů na konci knihy. Ta jakoby podstatnou ozvěnou dokresluje celý předchozí rozhovor, dodává mu ojedinělou hloubku a de facto i smysl.
Vítězslav Nezval kdysi napsal, že „Umělci, děti, blázni a někteří z nás milují věci, které budou většinu lidstva uváděti v zoufalství: škeble, děravé rukavice, masakry s šibenicemi, slova a obrazy“. Stejně konkrétní věci, pocit, že ten pravý, a vlastně i nedostupný svět se vší závratnou přitažlivostí se jaksi vytratil, spolu s téměř metafyzickým přesvědčením, že to, co je na dosah ruky, je současně i tím, co je nejvíc vzdálené, živí od dětství také imaginaci Petra Krále.
Únorový převrat ho „okouzlí“ pouze tím, že v jakémsi bojově naladěném průvodu zahlédne vedle maket srpů a kladiv i makety jitrnic, „které třímali snad nějací leví řezníci. To spojení se mi stane emblémem revoluce, alespoň její české verze“. Právě onen smysl pro konkrétno Královi umožňuje prohlásit, že „padesátá léta pro mě mají chuť žervé“, a když vzpomíná na své pařížské začátky, na očuchávání metropole, zdůrazňuje význam gramofonu, který mu umožňoval trávit celé víkendy s jazzmany a „prožívat to jako podstatnou závrať, jako by ke mně s hudbou přicházel celý svět...“.
Až diskrétní, a přitom zcela osobní a svobodné vnímání světa jako by bylo podstatou jeho básnického postoje, toho až heideggerovského maxima „býti básníkem“ celou svou existencí, tedy „psát s cílem převádět své pochybné zážitky do stejně pochybných a roztřesených tvarů, jimiž jsou básně“. Nejde však jen o básně ve vlastním slova smyslu, ale o poezii, která vyvstává v každodenním životě, kde je možné elegantně proměnit „každodenní prózu ve výlet“.
Petr Král patří ke generaci, která začala tvořit v šedesátých letech. Spolu se Stanislavem Dvorským a Prokopem Voskovcem patřil k surrealistickému okruhu Vratislava Effenbergera, ke skupině „která byla výrazně jiná než všechno okolo... kde se setkávaly výjimečné osobnosti a diskuse probíhaly na nejvyšší myšlenkové úrovni“. Surrealismus tak podstatně utvářel Králův pohled na svět a poezii, a třebaže z něj později „vystoupil“, něco z toho v něm zůstává dodnes – kdyby nic jiného, tak jakási posedlá zvědavost, chuť objevu, třeba i jen ve zlomcích skutečnosti.
Podivuhodně výsměšné jsou v celé knize jakoby roztroušené kritické pohledy na současníky, včetně třeba Pavla Tigrida, nejmenovaného, leč rozpoznatelného Vladimíra Železného, skeptické charakteristiky Francouzů i obyčejného čecháčkovství, úsměvné, ale přesné „charakteristiky“ osobních životních karambolů, lásek i obyčejných výletů, které mají hlubší smysl, než by se mohlo na první pohled zdát. A stejně tak i kritické glosy na adresu současné společnosti, tohoto zarážejícího spektáklu, kde kvete „teror fotbalistů“, kde se všichni pachtí za luxusem, a „spokojen není nikdo“, v němž se kazí chutě i jazyk a negramotnost je téměř vydávána za přednost.
Kniha Úniky a návraty již svým názvem jako by vyjadřovala, že nemá uniknout po přečtení do regálu knihovny, ale znova se obloukem vracet na noční stolek. Třeba pouze pro větu, že „životní příběh není nutně děj, a pokud ano, tvoří jej i věci, které v něm chybí“.

Jan Gabriel