Hudební rozhledy 2/2016

[Recenze Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu]

Jiří Křesťan: Případ Václava Talicha

V nakladatelství Paseka vyšla v roce 2012 kniha mimořádného významu, monografie nazvaná Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění, kterou napsal Jiří Křesťan. Složité osudy jedné kontroverzní osobnosti vylíčil na pozadí stejně složitých osudů celé naší společnosti. Křesťanova práce oslní jak množstvím materiálů, které se mu podařilo shromáždit, tak způsobem jejich zpracování. Nevynáší totiž soudy, nýbrž řadí fakta. Věcnými důkazy uvádí na pravou míru jak někdejší přehnanou glorifikaci Nejedlého, tak jeho současnou dehonestaci. Výsledkem je plastický obraz, věrně odpovídající známé litomyšlské pamětní desce „…rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky“.

Je logické, že v Křesťanově knize musela být věnována pozornost také poválečné perzekuci Václava Talicha, s níž je právě Nejedlý jednoznačně spojován. Rozsah monografie dovolil, aby se tam objevila jen jako podkapitola. Autor však zjevně cítil, že by si celá kauza zasloužila větší pozornost. Vrátil se k ní tedy v samostatné práci nazvané Případ Václava Talicha – K problému národní očisty a českého heroismu, vydané nakladatelstvím Akropolis. I když jde o knihu mnohem útlejší, než byla monografie o Zdeňku Nejedlém, její hodnota není o nic menší. Křesťan tu opět volí stejnou cestu. Předkládá čtenáři fakta, prověřená nesmírně detailní heuristickou přípravou. Závěry, které si pak můžeme z tohoto pozitivistického postupu vyvodit, jsou v mnoha bodech překvapující.

Stejně jako v Nejedlého monografii se i zde boří některé mýty. „Češi mají raději dějiny, jež se nestaly,“ konstatuje opakovaně v obou svých knihách jejich autor. Osou rekonstrukce Talichova případu je složitý vývoj vztahů mezi Talichem a Nejedlým. Křesťan ukazuje, že v meziválečném období nebyli vždycky jen protivníky, ale někdy i spolupracovníky a jindy zachovávali alespoň korektní příměří. Definitivně je rozdělila až německá okupace. S odstupem let je těžké se vcítit do tehdejší tragické atmosféry a hodnotit lidské postoje. U Talicha studie vypočítává přečiny, které se mu po válce kladly za vinu, a přesvědčivě diferencuje, kam bylo nutno a kam pouze možno zajít. Ani tady však nevynáší žádné morální soudy. Dokládá jen, že Nejedlý v Moskvě nebyl zdaleka sám ve svém kritickém postoji k Talichovu jednání v období Protektorátu, ba že ze strany naší západní emigrace se ozývalo možná víc varování a protestů než z té moskevské.

Jádrem Křesťanovy práce jsou kapitoly týkající se Talichových osudů těsně po válce. Pokud jde přímo o Nejedlého, rozhodně v nich sehrál velkou roli, ale na rozdíl od dnes obecně panující legendy se jiní na celé kauze podepsali rovněž, a možná i víc. Vždyť vstup do Národního divadla v květnu 1945 nebyl Talichovi zakázán Nejedlým, ten v onen den teprve přilétal do Prahy s tzv. košickou vládou. A talichovská garnitura už v té době začala korepetovat Libuši bez Talicha, s Otakarem Jeremiášem, jako by se to rozumělo samo sebou. Tragické dny, kdy byl Talich uvězněn a déle než měsíc vyšetřován, Křesťan rekonstruuje podle všech dostupných materiálů, a nepřímo tak opět vyvrací některé legendy, které o tom kolují. Škoda, že není připomenuto, že obdobná řízení probíhala po válce s řadou umělců v mnoha evropských zemích, např. ve Francii, v Itálii, v Holandsku i v samotném Německu, kde případ dirigenta Wilhelma Furtwänglera má s Talichovou kauzou leccos společného.  

Zadostiučinění, kterého se omilostněnému Talichovi posléze dostalo, ale netrvalo dlouho. Únor 1948 mu přinesl novou perzekuci, na níž měl Nejedlý svůj podíl. Ovšem zase: „Jako by jen vyslyšel hlas Talichových kolegů a spolupracovníků z Národního divadla“, konstatuje Křesťan. Ukazuje také, že hranice mezi dirigentovými zastánci a odpůrci nebyla zcela shodná s politickým rozštěpením společnosti, že k jeho přátelům a obráncům patřili i někteří komunisté. Zrušení „klatby“ a možnost plného návratu k práci však přišly pozdě. Talichovo zdraví bylo definitivně podlomeno a smutné okolnosti jeho „případu“ na tom měly jistě zásadní podíl.

Křesťanova práce ale není jen poutavým líčením jedné příznačné epizody z našich novodobých dějin. Má i obecnější poslání. Zpochybňuje uplatňování aktuálních etických norem při zpětném pohledu na historické události. Zdravě narušuje naše jistoty při vynášení jednoznačných soudů i sklony k černobílému vidění reality vůbec.

Jaroslav Someš

Hudební rozhledy 2/2016