RECENZE vůbec poslední Bondyho prózy Dlouhé ucho aneb myšlenková závěť filozofa undergroundu
[Recenze Dlouhé ucho]
Rukopis, respektive autorské korektury této vůbec poslední Bondyho prózy (1997) byly po dvacet let považovány za ztracené či zničené, takže teprve poté, co byly v roce 2018 tyto textové podklady náhodně nalezeny a posléze uceleny, bylo možno uvažovat o vydání tohoto díla.
V úvodu ke čtení této útlé, meditativní a smířlivé knihy doporučíme jedno; čtěte ji odzadu. Klíčem k textu je interpretace a popis perem Martina Machovce, jenž se (nejen) o Bondyho literaturu zajímá jako editor dlouhodobě. K samotnému autorovi prózy, tedy ke Zbyňku Fišerovi alias Egonu Bondym, řekněme snad jen fakta. I ta budou pouhým opakováním.
Bondyho láska k literatuře a vědění pochází už z jeho raných let, kdy mu podle vlastních slov rodiče četli. Ve školním věku tak znal prakticky dokonale celou klasiku, na níž mohl posléze, a rovněž podle přístupnosti, navazovat. Celým svým životem byl spjat s protiproudem. Ať už názorovým, kdy se odvážně opíral do Hrabalových knih, které považoval za slabý odvar spisovatelových začátků, přes lásku k neznámému (Vincent Venera) až po hluboká studia marxismu a buddhistických a taoistických přístupů k základní struktuře skutečnosti.
Jestliže byl Bondy čelním představitelem undergroundu, pak rozhodně ne vlastním přičiněním. Stejným dílem náhody můžeme hodnotit až bratrské setkání s explozionistou Vladimírem Boudníkem nebo shora uvedeným Bohumilem Hrabalem. Jejich jízdy Prahou, nekonečné debaty na bázi až neuvěřitelné Bondyho a Hrabalovy paměti, vešly prakticky do dějin.
Kromě častých pitek a filosofování má ovšem Bondyho odkaz ještě hlubší charakteristiku. Cennou literární pozůstalost. Od překladové literatury (Lao-c’, Christian Morgenstern) přes filosofické statě (zejména Poznámky k dějinám filozofie) až po vlastní prozaickou a básnickou činnost, o niž se starala především Pražská imaginace.
Dlouhé ucho lze považovat za autorův ´filozofický životopis´, jímž jsou evokovány životní osudy význačných starověkých či středověkých myslitelů a jejich názory jsou konfrontovány s dneškem a s autorovými vlastními filozofickými reflexemi. V této próze, již možno považovat v jistém smyslu za Bondyho ´poslední slovo´, za jeho myšlenkovou závěť, jde o příběh pololegendárního čínského filosofa Lao-c‘, zakladatele filozofické koncepce taoismu. V příběhu sledujeme odchod Dlouhého ucha, jemuž je Lao-c‘ předobrazem, pryč od civilizace, nejprve do polobarbarských pohraničních končin, a pak ještě dále až do horské divočiny, kde konečně nachází samotu, klid a smrt.
Propojení čínské historie z 6. až 5. století před Kristem bravurně doplňuje Bondyho fyzická bolest (nespavost, tělo) a duševní blaho (hudba, jíž se věnoval především v Bratislavě). Celý text je psán nádherným jazykem, plným obdivu k přírodě a lidem, a čtenáři se skutečně nemusí obávat husserlovského pojetí jsoucna…
Dlouhé ucho vyšlo v únoru 2020 v nakladatelství Akropolis, jemuž děkujeme za poskytnutí recenzního výtisku. Knihu jednoznačně doporučujeme.
