Lidové noviny 19. 07. 2004

[Recenze Plechovkový svět]

Jana-Marie na křižovatce mezi dvěma muži

Přes dvacet let působila Alena Svozilová (nar. 1950) jako jazyková redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel. První vlastní knihou, jíž dala titul Plechovkový svět, se zařadila do poměrně dlouhé řady pozdních debutantů v oboru současná česká próza.
V rozmáchlé předehře k první části novely (Tramvaj) je příběh situován do „malé středoevropské země“. Připomene se tu ve svižném sledu, že začalo klonování lidí nebo že se podařilo zastavit paprsek světla, případně že ženy ztrácejí ženskost – jinými slovy, nastal „počátek nového milénia“. Ačkoli se vzápětí slibuje, že celé lidstvo najednou může prožít šok, katastrofický scénář vztažený k univerzu se nekoná (ani pokračování vyprávění v načatém stylu) následuje komorní příběh životních předělů ženy neurčitého, zřejmě mladšího věku, jménem Jana-Marie, která se na vztahové křižovatce míjí se dvěma muži (Kryštof je sobecký a labilní, David ledově kalkulující).
Děj se odehrává nejen v avizované Praze, ale také v Bruselu.
Oba muži citlivé a křehké Janě-Marii ublíží právě v nelehkém období jejího života, ale ona je přesto schopná se z následné „hlubiny“ probrat „na světlo“.
S Kryštofem ústřední ženskou postavu pojí společné vystavování fotografií v belgické metropoli, na Davidovi ji okouzluje jeho galantnost a pozornosti, kterými Janu-Marii zahrnuje.
Jednoduchému příběhu zabraňuje v lehkém plynutí především neústupnost, s jakou autorka opatřuje part vypravěče, ale také všechny přímé řeči postav až na výjimky spisovnou češtinou.
Nepravděpodobně spisovná konverzace
Vzhledem k tomu, že jde o příběh ze současné Prahy, je spisovná konverzace postav asi stejně pravděpodobná jako jméno hlavní hrdinky („Do dvou dnů určitě nepřijedu, prostě nemohu“, „To se dobře poslouchá, že mě máš rád. A le mohl bys říci, jak moc?“). Můžeme to ale také chápat jako revoltující gesto kultivovanosti, kterým se Svozilová snaží vyrovnat s řadou současných prozaiků, držících se obecné češtiny, slangu a nevyhýbajících se vulgarismům (za všechny Emil Hakl).
Přijme-li čtenář spisovnost za vlastní a bude-li ji považovat za poznávací znamení autorčina stylu (přestože dialogy samy zůstanou i tak křečovité, podtrženo ještě francouzskými, respektive italskými douškami, které jsou opatřeny hvězdičkou a přeloženy pod čarou), pořád by mu mohla překážet autorčina obava z čtenářského nepochopení motivací jejích postav.
Ta se projevuje průběžným vypravěčovým vysvětlováním hrdinčiných pocitů nebo prozrazováním budoucích událostí, čímž se z příběhu zcela vytrácí už tak chybějící napětí („Věděla snad, že jeho okouzlení je jen takovou stříbrnou pavučinou, která zmizí, sotva opadne rosa?“). Nedoplní ho ani „kriminální“ moment. Jestliže po odchodu Jany-Marie připadaly ostatním, mužským postavám její věty jakoby nedořečené, pak autorka sama dělá opak („Přepadly ho typicky mužské pocity /.../, Běžná ženská agresivita, konstatoval v duchu“).
K tomu patří i řečnické otázky a úmorná konstatování typu „Proč nás musejí zraňovat i blízcí lidé?“, „Jak může být takový? Přece musí vytušit, jak mi teď je! /.../ Ale poznávání lidí se děje právě takto. V nečekané chvíli překvapivá skutečnost“ nebo věta „Lidé ubližují, protože nechápou důvody a souvislosti“, jež uzavírá odstavec o vyhozené nejoblíbenější hračce – oprýskaném kašpárkovi, pro kterého Jana-Marie v dětství plakala a který bohužel nemá být nadnesenou metaforou.
Některé kapitoly ke všemu vrcholí poučením-moralitou, která shrnuje právě odbytý děj („Nejdříve musíme slyšet ticho a pak můžeme vnímat sami sebe. Když si jasně uvědomíme sami sebe, jsme schopni vnímat i druhé lidi. Tím vznikne prostor, kde můžeme spolu s někým vytvářet momenti bellissimi. Kdo ohlušuje sám sebe, nemůže proniknout ani k ostatním. Tomu je nejlíp asi ve spacáku. V izolaci.“)
Titulní motiv rachotu rozsypaných plechovek, tedy toho, co zraňuje jemné city Jany-Marie, je nakonec přetaven ve smířlivé a radostné očekávání budoucnosti.
O Plechovkovém světě lze jednoduše říct, že je to „kultivovaný“ příběh, formálně i obsahově.

Olga Stehlíková