Lidové noviny 22. 10. 2004

[Recenze Chvála haiku / Lob des Haiku]

„A déšť mi zde verše rozmazal“
Sto německých a sto českých haiku Karla Trinkewitze v jedné knize

Mezi Prahou a Hamburkem poletující Karel Trinkewitz (nar. 1931) je znám spíše jako výtvarník než jako básník, ačkoli v jeho poetografikách má text a slovo čestnou roli.
Znalec taoismu a zenové filozofie je autorem mnoha tisíc haiku, básnické formy, jež má původ v Japonsku 17. století. Za více než třicet let si vytvořil specifický styl, který prezentuje v dvojjazyčném souboru dvou set těchto krátkých, koncentrovaných básní.
Haiku bývalo v Japonsku textovou paralelou k tušovým krajinářským kresbám, Trinkewitz spojuje ta svá, ručně psaná, do jednoho celku s vlastními kresbami, jež ale mnohdy přitloukají báseň k zemi přílišnou konkrétností a popisností, i když tu a tam mohou pomoci vyložit si smysl textu „správně“ – ve shodě s autorským záměrem.
Co Trinkewitze odlišuje od jiných autorů haiku, je změna formy: rozdělení prostředního verše původním vnitřním rýmem do dvou (vzniká tak báseň čtyřveršová, počet slabik je dodržen, ale jejich kanonické rozložení 5–7–5 se mění nejčastěji na 5–2–4–5), a odvážné rýmové dvojice. Původní jinotajnost a symboličnost v Trinkewitzových haiku není, náhradou za ně jsou bohaté, eufonické rýmy, rýmová echa a rýmy doslova štěpné („ars longa Armstronga“, „ránu letním – lánu retním“, „so liest – Solist“, „rozlil od stěn – rozlítostněn“) či celá haiku postavená na souzvucích („Ruší hovad klid/ ovád/ Růže ovadly/ I salát ovad“), jejichž umělost ale někdy poněkud samoúčelně převyšuje sdělení básně („Už v zla odvěká/ smrt tká krtka/ Člověka/ též smrtka trtká“). Novotářské jsou také některé Trinkewitzovy metafory („Z punčoch bdí/ oka žen povětrných“; „V louži zasklený/ střep luny vychrt“) a obrazy („Báseň načisto/ psaná/ je teď z našich stop/ Sníh je jak panna“).
Tím vším se Trinkewitz spolu s češtinou i němčinou vzdaluje japonštině, ve formálních možnostech rýmování omezenější. O to větší důraz je v japonských haiku kladen na významovou stránku, na ztišené, sladkou samotou (sabi) zastřené významy. U Trinkewitze, který má spíše sklon k doslovnosti, místy hrozí banálnost sdělení, v jeho haiku je kromě tradiční melancholie místo i pro veselou erotiku („V letní poledne/ vzdech uniklý:/ pohledné dívky/ sluní klín“), aluzi („Smrt kohout plaší/ v ránu letním/ Slov kaši/ žnu v lánu retním“), humor a vtip.
Původním haiku nechyběla hořkost, stručnost, lehkost. Emoce obsahovat nesměla (ani adjektiva, adverbia a přirovnání), měla je vyvolávat. Některým z těch Trinkewitzových se daří těmto požadavkům dostát, jiným méně: ale pravidla haiku se od 17. století rozvolnila; těžko říct, zda je předchozí tvrzení v přímé úměře ke zdařilosti. Co by z charakteristik haiku mělo přetrvat, aby to ještě haiku byla, je zásada „čím více je významu ve slovech, tím méně je jich v haiku samém“. Slov v tomto smyslu plnovýznamových je v Trinkewitzových haiku většina.
Podle autora je znalost tradice haiku a navazování na ni jednou z cest k přiblížení domácí literatury světové. Kromě Světové společnosti pro haiku vznikl třeba i „Pravý generátor haiku“ chrlící mistrovské kusy pod hlavičkou kyberpoezie na základě aplikace programu Java Script nebo služba „free haiku daily“, díky níž v e-mailové schránce najdete každý den jedno čísi haiku zdarma.

Olga Stehlíková

Hodnocení Lidových novin: * * *