[Recenze Divákem Dallasu]
Jaká kultura je dneska „in“? Přece pop kultura! Chcete vědět, proč ji konzumují masy a co nám prozrazuje o společnosti, ve které žijeme? Čtěte knihy z nové edice #POPs! Seznamte se s Johnem Fiskem (Jak rozumět populární kultuře) a Ien Angovou (Divákem Dallasu).
ak by mohla znít televizní nebo rozhlasová upoutávka na knižní tituly, které pod jmenovanou hlavičkou vycházejí v nakladatelství Akropolis. Právě v té Akropoli, která na sebe strhla před pár lety zaslouženou pozornost průkopnickými, monumentálně pojatými díly z historie československého komiksu: jednak sedmikilovými Dějinami (2015), jednak tříkilovou připomínkou fenoménu Punťa (2018).
A samozřejmě i dalšími publikacemi, věnovanými třebas osmdesátinám Rychlých šípů a jejich „úžasným novým dobrodružstvím“, napsaným a nakresleným zdejšími mistry komiksového oboru po roce 2000.
Pokud jde o edici #POPs, má s výše jmenovanými podniky mnoho společného: jednak jim dává obecný historicko-teoretický rámec, potažmo návody ke čtení (rovněž v původních doslovech a předmluvách), jednak je s nimi propojena personálně. Řadu řídí literární historici Pavel Kořínek a Martin Foret, kteří vzali jako třetího do party svého guru, o generaci staršího literárního teoretika Petra A. Bílka. Ten věnuje populární kultuře soustavnější pozornost minimálně od svazku James Bond a major Zeman(2007), kde spoluautorsky zkoumal „ideologizující vzorce vyprávění“. Proč ale řada vůbec vznikla? Je v češtině nedostatek textů k teorii a interpretaci pop kultury, ať těch původních, ať překladových?
„Měli jsme pocit, že je – a že nastal čas to změnit,“ říká Martin Foret. „Zakladatelské práce, k nimž patří právě studie Fiskeho a Angové, jsou sice na univerzitách čteny, mluví se o nich, ale v českém překladu chyběly.“ Podle Foreta zájem o reflexi populární kultury u nás v posledních letech roste, a to jak v rámci vysokoškolských studií, tak v médiích: „Připomeňme, jak v uplynulých týdnech rezonoval společností seriál Most!, jak se média snažila přijít na to, proč je tak populární. Právě knihy z naší edice mohou na tyto otázky nabídnout odpověď.“ Bude ale širší veřejnost ty knihy číst? „Snažíme se vybírat nejen oborově vlivné, ale i zajímavé a čtivé tituly, které mají potenciál oslovit právě i širší veřejnost,“ vysvětluje Foret.
Jenže zajímá dneska někoho čtyřicet let starý televizní seriál? „Vzpomínka na Dallas by mohla zajímat kdekoho,“ míní překladatelka titulu Lucie Kořínková. „Na počátku devadesátých let byl totiž jedním z prvních amerických seriálů na československých obrazovkách a zažil tu podobný celospolečenský ohlas jako o dekádu dřív jinde ve světě. S tím rozdílem, že k nám přicházel po letech hladu po něčem západním, a tak do značné míry utvářel představu o Americe na jedné straně a o americké pop kultuře na straně druhé. Pamětníků tohoto fenoménu je mezi námi dost.“Platí to hlavně u Ien Angové (* 1954), rozkročené mezi Indonésií (kde se narodila), Nizozemskem (kde studovala) a Austrálií (kde aktuálně působí). Její studie Divákem Dallasu, prvně vydaná v roce 1982, se věnuje interpretaci vybraných dílů amerického seriálu, který slavil zkraje osmdesátých let doslova globální úspěch – a je podnětná i zábavná, psaná svěžím, osobitým jazykem i stylem, přecházejícím místy z hájemství objektivní vědecké řeči do osobněji laděné esejistiky. Ta může ve svých nejlepších chvílích připomenout vrcholné práce Rolanda Barthesa ze sedmdesátých let anebo díla jiného francouzského myslitele, historika umění Georgese Didiho-Hubermanna.
A americký teoretik John Fiske, letos osmdesátiletý? Jeho studie Jak rozumět populární kultuře je sice o sedm let mladší než práce Ien Angové, ale pokud bychom pátrali, kdo směroval literární vědu k serióznímu zájmu o pop kulturu, skončíme právě u Fiskeho. „Podstatné na jeho přístupu je, že na populární kulturu neaplikuje ustálené a specifické způsoby jednotlivých oborů dějin umění,“ říká překladatel jeho knihy Petr A. Bílek, „ale zkoumá ji vskutku jako kulturu. Jde mu tedy nejen o dějiny jednotlivých uměleckých děl popkulturního typu, ale také o procesy, které se projevují jak ve fázi vzniku, tak ve fázi recepce.“
To znamená? „To znamená, že se mu daří postihnout dualitu, která populární kulturu odlišuje od dějin ,vysokého‘ umění – dílo vnímá jak jako jedinečný výtvor, tak jako komoditu určenou k masové výrobě a ke generování zisku. Stejně tak vnímání a rozumění těmto dílům zakládá jak na postupech používaných profesionálními badateli (interpretace s respektem k jedinečnosti textu), tak na způsobech, jimiž populární kulturu konzumují ,obyčejní‘ fanoušci či zájemci, které nikdo nezkouší z toho, zda dílu porozuměli dobře a zda si našli originální způsob, jímž dílo chápou,“ dodává Bílek.
A co se v edici #POPs – zdařile graficky vypravené Klárou Kvízovou ze studia ReDesign – chystá na letošek? Třetím svazkem bude studie Martina Conboye Tisk a populární kultura, čtvrtým Pytláci textů Henryho Jenkinse a pátým Komplexní televize Jasona Mittella. Po zakladatelských pracích Fiskeho a Angové tři novější texty: první věnovaný obrazům pop kultury v novinách a časopisech, druhý a třetí pak seriálům a filmům, potažmo způsobům, jakými s nimi nakládá divácká obec, jak je konzumuje.
„Přiznejme si, že popkulturních děl konzumujeme nejspíš všichni výrazně víc než děl kultury takzvaně vysoké. A platí to i pro ty, kdo jsou považováni (nebo se sami považují) za intelektuály,“ bilancuje Martin Foret. „Díla populární kultury tak odrážejí tužby i problémy společnosti, pro kterou vznikají – a díky tomu, že je konzumuje velké množství lidí, mají zase zpětně na společnost výrazný vliv. Třeba na to, co bereme za normální a běžné. Navíc pop kultura reaguje velmi rychle na to, co se ve společnosti aktuálně děje, často rychleji než vysoké umění.“