Literární noviny 40/2013
[Recenze Osvětimská knihovnice]
Malé světélko v temnotě barbarství
(rozhovor)
Mnoho španělských autorů vašeho věku (Javier Cercas, Antonio Muñoz Molina, mezi jinými) z pochopitelných důvodů oživuje téma španělské občanské války. Téma holocaustu se ve španělské literatuře příliš neobjevuje, zatímco v jiných evropských literaturách je velmi časté. Co konkrétně vás přivedlo k tématu holocaustu a zejména ke zpracování příběhu rodinného baráku koncentračního tábora Osvětim a příběhu jeho knihovnice?
Co mě zaujalo, nebylo téma holocaustu, na které nejsem žádný odborník. Zaujalo mě téma četby. Pracuji dvacet let v literárním periodiku a mým vyvoleným tématem jsou knihy. Ona miniaturní knihovna v Osvětimi je pro mě symbolem toho, jak kultura rozsvěcuje malá světélka v temnotě barbarství. Podobné téma by mě zaujalo, kdyby se vyskytlo v koncentračním táboře španělské občanské války, za války v Jugoslávii nebo v táboře uprchlíků z Čadu. Všude, kde lidé trpí.
Španělsko bylo v době druhé světové války víceméně v jejím závětří, ponořené do svých vlastních problémů s občanskou válkou a frankistickou diktaturou. Je pochopitelné, že toto téma je ve Španělsku stále živé a zajímá španělského čtenáře víc než události druhé světové války. Jaký ohlas měla vaše kniha o osvětimské knihovnici ve Španělsku?
Poznámka na okraj: ve Španělsku jsme tak hloupí, že si myslíme, že máme patent na rozum, a přitom nic kloudného nevymyslíme. Jako země jsme však expertem na vynalezení naší vlastní války. Kniha byla ve Španělsku, bohudík, dobře přijata. Proč čtenáři některé knihy přijmou dobře a jiné ne, to je záhada. Je to součást půvabu knižního průmyslu. Vůle čtenářů často zničí marketingové plány nakladatelství.
Myslíte, že téma holocaustu a koncentračních táborů je stále živé?
Holocaust je víc než historické období. Je to červená čára, která protíná lidský rozum a o níž jsme si nikdy nemysleli, že by mohla být překročena. Musíme udržovat živou paměť na tyto události, vysvětlovat je ve školách, musí být trvalým tématem v kolektivním vědomí, abychom zabránili jejich opakování. Aby byli lidé upozorňováni na rizika vylučujícího populismu a rasového šílenství, aby měli zcela jasno v tom, že jedna z nejlživějších a nejodsouzeníhodnějších vět, která existuje, je věta „účel světí prostředky“. Dobrého cíle nikdy nelze dosáhnout odpudivými prostředky.
Jednou z postav je pedagog Fredy Hirsch, který má v knize několik působivých proslovů o hrdosti židovské rasy, o její starobylosti, inteligenci a úspěších v mnoha oblastech. Často je však dělicí čára mezi hrdostí na národ a šovinismem velmi tenká. Kudy podle vás vede hranice mezi jedním a druhým?
Přestože Fredy Hirsch je skutečnou postavou, všechny jeho proslovy jsem psal já. Řekl-li nějakou hloupost, je třeba ji přičítat mně. Pokud jde o národní hrdost a šovinismus, je pravda, že je velmi snadné dojít k tomu, aby jedno obsahovalo druhé. Pokaždé, když slyším slovo vlast, utíkám pryč. Nevěřím v národy ani ve vlasti. Když sedím v letadle a dívám se seshora na zemi, vidím řeky, stromy, obdělaná pole, města, hory, hejna špačků... nikdy jsem neviděl žádný národ. Viděl ho někdo?
Osvětimská knihovnice je beletristickou knihou, která však vychází ze skutečných událostí, dokonce se v ní objevují protagonisté, kteří měli svůj předobraz ve skutečně žijících lidech. Když jste tuto knihu psal, bylo pro vás těžké oddělit roli spisovatele od role novináře?
Přestože je kniha inspirovaná skutečnými událostmi a chce vzdát hold lidem na bloku 31 osvětimského koncentračního tábora, je to román. Velmi jsem váhal, jak k celé záležitosti přistoupit. Nejprve jsem chtěl napsat esej, potom literaturu faktu. Pracoval jsem na knize asi rok a půl a napsal jsem jen něco málo přes 200 stran. Měl jsem k dispozici údaje, čísla, data... text byl „pravdivý“, ale šlo o text velmi studený, velmi odměřený. Nakonec jsem text zahodil a dal průchod spisovateli.
Již jsme se zmínili, že jde o román. Není však obvyklé připojovat k beletristickému dílu bibliografii a medailonky skutečně existujících postav. Byl v tom nějaký záměr?
Přiložená bibliografie se mi zdála jako dobrý způsob, jak vyjádřit uznání těm, kdo mi svými díly umožnili proniknout na tuto půdu. Romány jsou sice beletrií, ale to neznamená, že jejich autoři jsou nějací analfabeti. Romanopisci, alespoň někteří, také čtou a sbírají fakta.
Spisovatel Jorge Semprún, který prošel zkušenostmi z koncentračního tábora v Dachau, kdysi řekl, že vědecké knihy nebo statistiky o koncentračních táborech a holocaustu mohou přinést data a informace o událostech, avšak skutečné dojmy z toho, co byl koncentrační tábor, mohou zprostředkovat pouze beletristické knihy. Například pach krematorií. Proto jste se rozhodl psát o Osvětimi raději román než literaturu faktu?
Je to přesně tak. Ve třicátých letech byla známa oficiální a velmi strohá Hitlerova biografie. Byla to pravda o Hitlerovi. Kdyby se však byl někdo odvážil napsat román o Hitlerovi, i kdyby byl plný nepřesností, předpokládaných dialogů a pomýlených dat, možná by dokázal zprostředkovat to, jak dementní a megalomanská byla tato postava, možná by dokázal, že by si lidé a politici uvědomili jeho skutečnou povahu. Třeba by to bylo bývalo k něčemu dobré. Nebo také ne. Fikce má schopnost vymýšlet si nebo se i mýlit v přesném průběhu událostí a jednání osob, ale trefně zobrazuje morální otázky, které jinak zůstávají skryty.
Zjistil jste při psaní o rodinném baráku v Osvětimi něco víc, než bylo dosud známo? V knize je dokonale popsáno fungování bloku 31, ale důvody jeho založení nejsou zcela objasněny.
Blok 31 byl barák, kde se shromažďovaly děti během pracovního dne, aby nepřekážely, když jejich rodiče pracovali v táborových dílnách. Také měl sloužit jako výkladní skříň pro případnou návštěvu Mezinárodního červeného kříže v Osvětimi.
Čecha, který by četl vaši knihu ve španělštině, by jistě upoutal fakt, že všechny české reálie, které zde jsou, jsou zapsány bezchybně, což nebývá u španělsky píšících autorů běžné. Jak jste studoval české reálie, případně s kým jste je konzultoval?
Studoval jsem různé knihy. Je však jedna, která pro mě byla nanejvýš zajímavá pro pochopení atmosféry tehdejší doby. Je to kniha Petera Demetze Praha ohrožená 1939–1945. Před mnoha lety jsem byl v České republice, protože jeden z mých nejlepších přátel se oženil s dívkou ze Zlína. Měl jsem to štěstí, že jsem se znovu mohl vrátit, když jsem si chystal podklady pro knihu, a měl jsem v Praze zcela výjimečnou hostitelku. Ženu jménem Dita (hlavní hrdinka knihy, pozn. překl.). Ta pro mě měla největší cenu.
Váš román o osvětimské knihovnici získal v roce 2012 první cenu nadace Troa. Můžete říci něco víc o poslání nadace? V čem je tato literární cena jiná než ostatní?
Cena nadace Troa je cena španělských knihkupců, kteří tvoří neodmyslitelnou součást knižní rodiny. Velmi je obdivuji. Je to cena, která byla udělena knize o osvětimské knihovnici, což mě velmi těší. Ocenění se od ostatních literárních cen udělovaných ve Španělsku liší tím, že se uděluje knihám „s hodnotami“. Přestože se najdou lidé, jimž bude znít poněkud staromódně hovořit o „hodnotách“, pro mě je to cosi velmi podstatného: kdyby literatura neměla morální poselství, může být vynikající zábavnou četbou, ale nedovede člověka dál z místa.
Španělský novinář a spisovatel Antonio G. Iturbe (1967) se narodil v Zaragoze, žije a působí v Barceloně. Více než dvacet let se věnuje kulturní publicistice, v současnosti je šéfredaktorem literárního časopisu propagujícího kvalitní literaturu Qué Leer (Co číst). Vydal několik románů. Za zmínku stojí například román plný černého i jízlivého humoru Rectos torcidos (2005, Pokřivené přímky). Úspěch měl i román Días de sal (2008, Solné dny), hořký příběh o smyslu lidské existence. Pro děti napsal Antonio G. Iturbe sérii detektivních příběhů. Naposledy upoutal Antonio G. Iturbe pozornost románem La Bibliotecaria de Auschwitz (2012, Osvětimská knihovnice), vycházejícím ze skutečných událostí, v němž vystupují skutečně existující lidé.
Ptala se Anna Tkáčová, hispanistka
Literární noviny 40/2013
Rozhovor a ukázku z knihy najdete na http://issuu.com/akropolis/docs/ltn_c.40_3.10.2013_s.20_21
