Mladá fronta DNES 8. 6. 2000

[Recenze Praha s prsty deště]

Nezvalova surrealistická Praha s prsty deště

Jan Werich přirovnával Vítězslava Nezvala, od jehož narození nedávno uplynulo sto let, k obří sněhové kouli, která se nezadržitelně valí z kopce a nabaluje na sebe bláto, štěrk i diamanty. A když roztaje, zbydou jen diamanty. Werich básníkovi vyčítal Zpěv míru či Ódu na Stalina, ale Nezval prý jen mávl rukou: „To vyvane,“ říkával. Jedním z diamantů, které nevyvanou ani za sto let, je sbírka Praha s prsty deště, kterou k Nezvalovu jubileu vydalo nakladatelství Akropolis. To připravilo sbírku, která s Ženou v množném čísle a Absolutním hrobařem dokládá Nezvalovo surrealistické období, v reprintu prvního vydání z roku 1936 s kolážemi a v úpravě básníkova přítele Karla Teigeho. Nezval se ve volném verši plném imaginace a obrazů vyznal Praze: Stověžatá Praho/S prsty všech svatých/S prsty klamných přísah/S prsty ohně a krupice/S prsty hudebníka/S oslnivými prsty naznak ležících žen/S prsty dotýkajícími se hvězd/Na počitadle noci.... Některé básně věnoval svým přátelům, například Jaroslavu Ježkovi (Až), Vladislavu Vančurovi (Tržnice) či Konstantinu Bieblovi (Cizí tváře). Kontroverzní kolos české poezie i prózy, v němž podle vzpomínek pamětníků byla duše dítěte i razance nosorožce, za sebou zanechal nepřeberné množství děl. Nesmrtelným ho činí zejména Básně a sonety věčného studenta Roberta Davida, Básně noci, Edison či Signál času, Panoptikum a Sbohem a šáteček, próza Valerie a týden divů či hry Tři mušketýři a Manon Lescaut. Propadl francouzskému surrealismu, české literatuře dal poetismus, mistrně překládal francouzské básníky a experimentoval s básněmi v próze.

(mar)