Několik otázek pro Vladimíra Papouška

[Recenze Věž a království. Olga Barényiová – studie o díle]

Věž a království Olgy Barényiové

Několik otázek pro Vladimíra Papouška

Kdy a jak jste se se jménem Olgy Barényiové seznámil čtenářsky?

Poprvé mne na ni upozornil profesor Robert Pynsent, když jsem pobýval u něj v Londýně. Dodnes jsem mu za to velmi vděčný. Robert Pynsent je rovněž autorem výtečné studie o Olze Barényiové – „Sentiment, sarkasmus a silná žena: úvod k českému dílu Olgy Barényiové“. Studie vyšla v jeho knize Ďáblové, ženy a národ (Praha 2008).

Není to paradoxní, že nás na dílo české autorky upozorňuje pohled zahraničního bohemisty? Nicméně takový pohled může být osvěživý, ne? Jak vnímáte dílo Olgy Barényiové v rámci česko-německé literatury?

Barényiová psala velmi dobře česky. Její česky psané texty, domnívám se, jsou výrazně lepší než cokoliv z toho, co napsala německy. Proto mám tendenci hodnotit ji spíše jako spisovatelku domácího kontextu. Její německy psané romány lze vnímat spíše jako dobou limitované politické thrillery s mimořádně vyostřenou ideologickou složkou. Navíc složkou, která je nakonec natolik dominantní, že úspěšně likviduje v textu spisovatele a nahrazuje ho rozezleným propagandistou.

Překvapilo mne, že díla Olgy Barényiové vycházela důsledně jen česky – proč nebyla překládána do němčiny? To jiná pozapomenutá autorka německy psané české literatury – Maria Stona – se dočkala německých i českých vydání svých knih.

Není to tak úplně pravda. Některé česky psané prózy Olgy Barényiové byly po roce 1945 do němčiny přeloženy, například Sedmé dveře nebo Hra pro Danielu, jak uvádím v bibliografii Věže a království, respektive jak lze rovněž najít i v Lexikonu české literatury. Obě knihy byly publikovány v němčině v krátké periodě 1946–1948. Ve vzrušené poválečné době asi autorčiny introspekce nezaujaly. Její pozdější německy psané romány, jako je například Pražský tanec smrti nebo Mrtvá kolej, sice vyvolaly určitý ohlas, ale ten byl zřejmě omezen výraznou dobovou aktualizací její tvorby. Když pominu vyhraněné antičeské postoje, pak tu jistě hraje roli i fakt, že její knihy odkazují k mnoha historickým osobnostem i událostem, které by dobře dešifroval spíš český než německý čtenář. Něco podobného potkalo Hostovského román Všeobecné spiknutí v překladu do angličtiny. A navíc, témata Olgy Barényiové byla natolik kontroverzní a dotýkala se citlivých míst válečné historie do té míry, že ve čtenářích i kritické obci vzbuzovala spíše úzkost. Barényiová nepochybně překvapovala mírou rezistence k tématu odpovědnosti Němců za apokalypsu válečných let.

Nemůže za úspěchem, s nímž v rychlém sledu během krátkého období let 1939–1945 autorka vydá gros svého díla, stát také jistý konjunkturalismus? Čeští nakladatelé rádi vydali dílo české Němky, jejíž manžel byl podle všeho součástí mocenských struktur…

To bych neřekl. Už proto, že řada jejích textů byla stejně dobrá, ne-li lepší než většina dobové české literární produkce. Navíc se mnoho kritiků nerozpakovalo vyslovit velmi ostrý soud, pokud to bylo potřeba.

Chystáme k novému vydání asi nejvýznamnější Barényiové dílo, její Román. Jak byste toto dílo-experiment charakterizoval? A jak byste charakterizoval radikální odklon od poetiky Románu k následnému dílu publicistickému a propagandistickému?

Román je asi nejodvážnějším autorčiným pokusem o aplikaci aktuálních modernistických metod narace. Sebereflexivní prvky v románu testovali ve stejné době u nás například Václav Řezáč nebo Milada Součková. Přístup Barényiové je však zcela svébytný.To, co autorku odvedlo od jejího typu poetiky a přimělo ji nepokračovat v nastoupených experimentech, byl náraz dějinných událostí. Jak sama píše – parafrázuji: „z pohodlného vinohradského bytu se ocitla uprostřed válečného chaosu hořících pražských ulic“. Z vážené spisovatelky se stal uprchlík a štvanec. Střet umělce a dějin nebyl v té době nijak neobvyklým tématem. V jiném gardu se s ním potýkali například Jan Hanč nebo Jiří Kolář po únoru 1948. Barényiová ale nikdy nepochopila dějinný kontext událostí v širších souvislostech. Vše, co se dělo, brala příliš osobně, jako velikou osobní nespravedlnost. O nacistických zločinech dokázala mlčet a ve svých textech je podstatněji nereflektovala.

A pak se, jak píšete, ztratila v dějinách: neznáme ani datum a místo jejího úmrtí.

Neznáme ani její dílo, což je škoda i příležitost zároveň… Věřím, že se nám podaří toto jméno vrátit do literárního povědomí.

Ptal se Filip Tomáš