Činohra Národního divadla na cestě k evropskému domu
[Recenze Zpětné zakreslení cesty]
Zachytit proměnu činoherního souboru pražského Národního divadla od listopadu 1989 do roku 2015 si vytkla za cíl dramaturgyně, redaktorka Českého rozhlasu a spisovatelka Alena Zemančíková v knize Zpětné zakreslení cesty, Činohra Národního divadla v letech 1990–2015 (Akropolis 2020, 360 stran, 399 Kč), která vyšla na sklonku minulého roku.
Autorka sleduje Činohru Národního divadla ve třech kapitolách odpovídajících vedení souboru Ivanem Rajmontem, Josefem Kovalčukem a Michalem Dočekalem.
To je úkol na zhruba třech stech stranách téměř nezvládnutelný, Zemančíková však daný prostor využila maximálně. Zvolila objektivní metodu, při níž se co nejvíc opírá o citované recenze, rozhovory i interní texty z archivu Národního divadla. Objem prostudovaných materiálů je úctyhodný. Ve snaze o objektivnost ale musí čtenář vlastní názory autorky hledat v drobnějších komentářích a hodnoceních.
První kapitola nazvaná Vpád barbarů se věnuje snaze o razantní proměnu podoby a naplnění smyslu „první scény“. Toto období by si zasloužilo samostatné pojednání v daleko detailnější podobě, než jakou kniha umožňuje. Takto utkví v paměti čtenáře nejvíc Rajmontův zápas s odpůrci jeho vedení, kteří z obrazu vycházejí jen jako staromilští zastánci konzervativního, obrozeneckého pojetí Národního divadla.
Skutečnost přitom byla složitější, hrála v ní roli i nepřipravenost jeho týmu na vedení divadla poznamenaného stigmatem „národní instituce“, obecné dramaturgické tápání devadesátých let i ne vždy šťastná rétorika vedení vůči souboru vyplývající ze vzrušené doby. Cenné jsou výstižné charakteristiky stěžejních inscenací daného období.
Nejstručnější kapitola Dramaturg z Moravy se pokouší pochopit a do jisté míry obhájit Josefa Kovalčuka, nespornou osobnost českého, respektive moravského divadla, jež se však s poetikou Národního divadla nedokázala identifikovat, natož ji někam posunout. Zemančíková se snaží uvést jeho problematickou éru do kontextu doby, přinášející celkový úpadek kulturnosti v politice i médiích a příklon ke konzumnímu způsobu života a bulvarizaci. Ne vše se ale dá tím vysvětlit.
Dobré je připomenutí, že za Kovalčukova šéfování vstoupili do Činohry Národního divadla v pozici režiséra nejen Ivo Krobot, ale i J. A. Pitínský, Roman Polák, Vladimír Morávek, opětovně i Otomar Krejča.
Největší plocha je logicky věnována dvanácti letům šéfování Michala Dočekala, během nichž urazila Činohra Národního divadla největší část cesty k „progresivnímu evropskému domu“, jak bylo od něho očekáváno.
Kapitola Šéf nové generace si všímá nejen výrazných inscenací (včetně Dočekalových režií a vstupu nových režisérů, především Jana Nebeského), ale i projektů Bouda, dramaturgie dvacátého století na Nové scéně či pozvání režiséra Roberta Wilsona, jež bylo přes sporné inscenační výsledky krokem na cestě k překonání provincialismu.
Za problematické lze v knize označit třeba zbytečné charakteristiky Rudolfa Hrušínského, Miroslava Macháčka, Luďka Munzara či Jany Hlaváčové, četným kvalitním fotografiím by slušely informativní popisky místo ne vždy výstižných citací z textu.
Ale to jsou jen drobnosti proti tomu, že se objevila poctivá, o studium materiálů opřená a na informace bohatá publikace, z níž budou nepochybně čerpat ti, kteří se budou daným obdobím nadále zabývat. A že po ní může sáhnout i nepoučený čtenář bez obav, že ho zahltí suchopárnou odborností.
