Parlamentní listy 19.5.2014

[Recenze Lázeňské dobrodružství]

Vpředvečer knižního veletrhu byla pokřtěna novinka významného českého spisovatele

„Lázeňské dobrodružství“ Romana Ráže je prolog trilogie o „krátkém století“. Příběhy, které se započaly právě před stoletím, mají svou ozvěnu v současnosti. Pohled do literárního zákampí 70. a 80. let, ale i dávných a dnešních médií.
Dva dny před zahájením 20. ročníku veletrhu Svět knihy, uspořádala Nadace český literární fond v Literární kavárně proti legendární Café Montmartre křest novinky Romana Ráže „Lázeňské dobrodružství“, kterou právě vydává nakladatelství Akropolis. Tento prozaik, ale také velice plodný scénárista a dramatik (jak zdůraznil moderátor večera Eugen Brikcius) je dnes prakticky jednou z mála tvůrčích osobností, které svým dílem – přes všechny zvraty doby nepřetržitě – ovlivňoval české čtenáře, ale také diváky a posluchače.

I když se v 70. letech dostaly tři jeho prózy „na index“,[1] rozhodl se poté, co byl nucen po prověrkách v Čs. televizi odejít z funkce dramaturga jejího brněnského studia, zůstat na „volné noze“. Napomohla mu v tom zejména spolupráce s rozhlasem, kde byl už zavedený autor.[2] Přispěla k tomu na sklonku 70. let i spolupráce na normalizačním seriálu „Jak se máte, Vondrovi?“ Nebyl ostatně jediný, na tomto seriálu, který se vysílal víc než dvanáct let (premiéra prvního dílu byla na vánoce 1975 a pravidelný seriál se z tohoto cyklu stal během roku 1977) podílel. Mnoha nevítaným literátům napomohl dostat se nenápadně k honorářům.[3] Roman Ráž patřil k těm, kdo po roce 1989 zůstal věren především lidským osudům a nezabředl do povrchní kritiky minulých poměrů. Takových byla ostatně většina autorů tohoto seriálu. Jednou z mála výjimek byl Karel Steigerwald, který se svými komentáři a divadelními agitkami dal do služeb módního antikomunismu.

Že zůstal Roman Ráž svůj, svědčí i fakt, že například filmy a televizní inscenace podle jeho próz neztratily svou působivost, i když mezi vydáním prózy a natočením scénáře proběhla ona změna v politickém režimu. Jako doklad můžeme připomenout jednu z nejpůsobivějších, ale také nejhodnotnějších inscenací polistopadové televize „Narcisový dům“, k níž napsal Roman Ráž scénář podle svého románu, který vydalo nakladatelství Čs. spisovatel ještě v roce 1988. Režisér Josef Henke uvedl v ČT svou inscenaci s vynikajícími výkony Taťány Medřické v roli dívky a ženy Marie i Eduarda Cupáka s Janou Hlaváčovou jako jejích rodičů v roce 1994. Ostatně – i mistrovské výkony herců vyrůstají z toho, že mají, co hrát. Hrdinové Rážových próz skutečně žijí a nejsou jen hlasateli krátkodechých soudů nebo postavami navlečenými do rolí v osvědčených schématech módních příběhů. Taková byla ostatně i titulní role „Prodavače humoru“ (1986), v níž nás okouzluje Julius Satinský i po své smrti (+ 2002) a po loňském skonu tvůrce tohoto filmu, režiséra Jiřího Krejčíka. Roman Ráž využil v románu, jehož I. vydání vyšlo v Čs. spisovateli v r. 1979, své zkušenosti z brněnského estrádního jednatelství, kam nastoupil v roce 1958 po svých studiích na brněnské univerzitě a na FAMU.

Při křtu Rážovy novinky „Lázeňské dobrodružství“ vyjádřil herecké uznání jeho beletrii Libor Hruška, který spolu se svou ženou Kateřinou Seidlovou četl ukázky z prologu k trilogii, k níž se spisovatel chystá. Vyslovil přání, aby rychle psal, aby měli herci co na základě Rážových slov vytvářet. A byly ty ukázky vskutku výstižně vybrány: ožila v nich skutečnost na srbské frontě, kam přijeli branci z habsburské monarchie s naivní vírou, že budou za pár dní doma, zazněla tu láska Marie Klánské, k níž spisovatele inspirovala jeho vídeňská babička, kterou počátek „krátkého století“ přivedl do Čech, aby v nich prožila její rodina celou jeho tragickou ztrátu hodnot.

Hned v úvodu večera oznámil spisovatel záměr napsat trilogii, jejíž název přejal od levicového anglického historika Erica Hobsbawma. Nezmínil jej, neboť ten vymezil tento „věk extrémů“ roky 1914 až 1991 a Rážův záměr určuje poslední knize interval od roku 1946 „až do teď“. Ale hlavně: nešlo mu o „komunismus – fašismus – socialismus“, o dějinné proměny společenských idejí, které dvacáté století formovaly a na něž klade Hobsbawm důraz – jde mu o člověka v množině lidí, kteří byli jemu samému nejblíž. Jak prožívali velké dějiny, které je pohlcovaly, ale i své soukromé dějiny malé, o jejichž prosazení jim půjde.

Rážova novinka přichází po velkém třesku, kterým právě před sto roky „krátké století“ započalo. Po desítkách let míru tu náhle bylo ultimátum. A právě v den, kdy se Marie vrací kvůli umírající matce do Vídně, byla vyhlášena válka. Herečka Kateřina Seidlová četla o Mariině příjezdu do Vídně i její cestě ulicemi, kde pochodují vojáci, Ale po nichž šli i lidé, co si ten třesk nepřáli. Mířili k sídlu strany, která by tu měla být, aby v té velké politice hájila i ty nejmenší jejich zájmy. A je odpor k válce tak malým zájmem? Přišli před sekretariát sociální demokracie, od níž tu obranu svého – v této chvíli jediného zájmu – čekaly.

Nedočkali se. Victor Adler podpořil svou vládu v jejích válečných záměrech… Dokonce ji ze strany Rakouska považoval za obrannou. Zklamání, které připravil s ostatními předáky SPD těm, co marně bušili na vrata, se vymstilo už v tomto svazku budoucí trilogie, protože ten končí rokem 1923. A to už měla Evropa, tedy i Československo, německé Rakousko a někdejší uherská část monarchie, za sebou herezi socialismu – rozpad sociálních demokracií.[4]

Přitom jako by ty stránky z knihy byly velice aktuální pro naše nové století. Necítili i u nás mnozí sociální demokraté za podobnou zradu souhlas jejich vlády s bombardováním Srbska? Neuvádí snad autor „Lázeňského dobrodružství“ ve svých vzpomínkách na dny, kdy se vracel ze studovny novin Národní knihovny:

Čtu jiskrový telegram z křižníku Augsburg: „Bombarduji ruský válečný přístav Libavu. stop Jsem v boji s nepřátelským křižníkem. stop Položil jsem miny. stop Libava hoří. stop

Skoro půl století setrvali jsme na cestě míru,“ hřímá císař Vilém v Říšském sněmu.

Sir Eduard Gray řekl 3. srpna 1914 v britském parlamentu: „Když bude ztracena nezávislost Belgie, parlament musí moudře zvážit, jaké britské zájmy jsou v sázce!

Přečetla si to moje babička? Věnovala takovým zprávám pozornost? Měla na sobě Paquinovu módní sukni tvaru vázy? Podle reklamy, hned vedle politických článků, byla ta sukně úžasná. V bocích přiléhavá, v kolenou úzká, ale od kolem dolů se nálevkovitě rozšiřovala. Pozoruhodné! Moudré ženy a dívky ovšem zvážily, že už nebudou svírat svá těla do obyčejné tísnící šněrovačky! Rozhodly se používat zdravotní kombinézu Junita, tedy šněrovačku s břišním pásem.

Takových a jiných zpráv čtu desítky. A žasnu! Nad tím, v čem je čtu. Ranní vydání, Polední vydání, Zvláštní vydání, Druhé zvláštní vydání, Večerní vydání…To vše poctivě vysázené, poctivě vytištěné, obvykle třikrát až čtyřikrát denně! Kdo se chtěl dovědět čerstvé zprávy, běhal od jednoho kolportéra k druhému nebo do trafiky. Obdivuju se tehdejším novinářům, sazečům… S nostalgii tisknu za 5 Kč jednu stranu starých novin za druhou. Pak, obložen těmi stránkami, vracím se autem domů a poslechnu si v rádiu zprávy.

Každou celou hodinu je Radiožurnál vysílá. A pořád jsou stejné. Doněcká oblast na Ukrajině vyhlásila samostatnost a požádala Moskvu o pomoc. Podle Martina Dorazína, který se právě z Moskvy přihlásil, zpívali přitom vzbouřenci původní sovětskou hymnu a Internacionálu. V dalších zprávách se na prvním místě dovím, že dům v pražské Divadelní ulici, poničený výbuchem plynu, se snad prodá, nebo tak něco. O tom, co se děje dál v doněcké oblasti ani slovo. V 10 večer na ČT24 zjistím, že to, co probíhá na Ukrajině, je vlastně marginální záležitost. Nic podrobnějšího, komentář k zpívané Internacionále žádný. Prostě marginálie.

Ve věku přetlaku komunikačních technologií, kdy je svět neustále bezdrátově propojen, kdy už žijeme nepřetržitě ve streamu, slyším zprávy ze světa prakticky celý den stejné! Moji milí reportéři, zajištující mé babičce nejčerstvější informace v mnoha denních vydáních svých novin, by to asi nepochopili. Já už jsem se to naučil chápat. Existuje vysvětlení. Vytrácí se nám profese. A nejen ze zpráv!

Sedím u počítače zavalen vytištěnými stránkami starých novin. Tak v tomhle ti mí předkové žili, říkám si, tím byli masírování, s tím se vyrovnávali. Než budu pokračovat v práci, zkusím si představit sebe na jejich místě. Pak se pokusím uhádnout jejich pocity. Ze všeho. Z velkých i malých věcí. A zkusím je zaznamenat. Pocity z časů, které tak zjednodušeně nazýváme historickými událostmi. Co se mi tak vetřely do psaní „Lázeňského dobrodružství“![5]

Je zajímavé, že pro oba významné české romány, které se zahleděly za posledních 40 let na události před sto roky, tedy onen robustní zánik zlatého věku, si zvolili autoři názvy z oblasti poněkud frivolnější: Roman Ráž letos „Lázeňské dobrodružství“ a syn vídeňského dvorního archiváře Miloš V. Kratochvíl v roce 1974 „Evropa tančila valčík“[6]. Není to ostatně náhoda. Nesetkáváme se se sentimentálně nostalgickým líčením předcházejícího zlatého věku naší země s podtextem „Co si to ten Masaryk a Beneš před sto roky vymysleli, když nás zbavovali toho zlatého věku?“ Je to ostatně v duchu ideologie druhé republiky, která se u nás dočkala renesance před 25 roky. Doufejme, že ve své trilogii zůstane Roman Ráž i pro všední dny po 28. říjnu 1918 věren svým ideálům z mládí, kdy si za téma své diplomky zvolil v 50. letech ještě ne příliš vítanou osobnost staršího z bratří Čapků,[7] kteří svým životem a dílem prokazovali, že první republika je součást jejich integrity.


Jindřich Beránek, Parlamentní listy 19. 5. 2014

 

[1] Jednou z těch zakázaných próz, románem „Faust umírá dvakrát“, začala také spisovatelova spolupráce s nakladatelstvím Jiřího Tomáše Akropolis. Vydalo z Rážovy beletrie: Lázeňské dobrodružství (2014), „V jídelně se nevraždí“ (2011), „Nevěř mi ani slovo“ (2009), Kámen v okně (2007), „Faust umírá dvakrát“ (2003)

[2] Rážova rozhlasová hra „Smyčka“ (1965) byla vysílána jako první z jeho 16 her a 24 dílů seriálových cyklů; scénář jeho rozhlasové prvotiny vydala knižně agentura DILIA (1968) spolu s dalšími dvěma – „Ruce nad vodou“ (vysílána v r. 1966) a „Faust umírá dvakrát“ (1967).

[3] Neprovázela je arci po změnách režimu v r. 1989 taková kritika jako herce, kteří přijali role v televizním seriálu „Třicet případů mjr. Zemana“, ale dílo se těšilo obecnému posměchu. Víc než sám cyklus her k tomu přispěly ambiciózní ideologické fráze představitelů normalizačního ČsRo, kteří jej povyšovali na jakousi normu životního stylu za normalizace. Většina autorů do něj přispěla jakýmisi maloměstskými humoreskami a jen výjimečně v nich takové ambice také ožívali. Mezi autory najdeme taková jména jako: Josef Nesvadba, Karel Steigerwald, Alex Koenigsmark, Nataša Tanská, Jana Knitlová, Viktorie Hradská, Zuzana Kočová, Zdeňka Psůtková, Jan Vedral, Ivan Bednář, Oldřich Knitl, Lucie Bělohradská, Ivan Kříž, Pavel Kraus a celá řada dalších.

Jeden z režisérů cyklu Vladimír Gromov zavedl do praxe oddělení seriálů, které bylo tehdy zřízeno, ihned systém „pokrývačství“, jaký fungoval i v tzv. „velké“ dramaturgii. Šlo o to maskovat jména režimu nepohodlných autorů. Tak díky odvaze jeho i dalších mohla psát pro rozhlas řada lidí, kteří by se jinak v tehdejším rozhlasovém kontextu ocitnout nemohli. Několik dílů seriálu napsal například signatář charty Pavel Landovský; kryl jej – až do okamžiku, kdy sám upadl v nemilost – svým jménem Alex Koenigsmark. Je paradox, že se i on musel krýt a řadu dílů napsal pak jako Josef Kučera. I Roman Ráže se musel v prvních letech krýt a tak psal pod jménem své první manželky. Výhradně pod cizími jmény psali Jaroslav Šedivý, Miroslav Stuchl, Karel Hvížďala a další.

[4] První svazek trilogie končí rokem 1923. Obsahuje tedy události, které vrhly nový stát už tehdy málem do říše komunismu, ale i neschopnost najít východisko mezi českou většinou a českými Němci, kteří přestali být většinou Předlitavska. V tomto Předlitavsku vzniklo ještě před válkou pangermánské hnutí, z něhož později vznikla nacistická NSDAP a pronacistická SdP; stalo se tak v podhůří Sudet, v Krkonošsko-jesenické subprovincii, jež propůjčila později svoje jméno celému českému i moravskému příhraničí. Ale kde se také v Horním Rakousku, v Braunau na Innu, na sever od Salcburku a na západ od Lince, narodil Adolf Hitler.

[5] Roman Ráž, Jak jsem se zapletl s historií. Osobní internetová stránka, www.romanraz.cz

[6] Pravda, jeho pokračování „Evropa v zákopech“ (1976) nabralo již šeď všedních dán oné velké války. Nevíme v této chvíli ostatně, jaké tituly dá dalším dvěma dílům své trilogie; zatím zůstává u toho, jak pojmenoval tento čas dějepisec, který líčí příhody krátkého století tak, aby je pochopili ti, jejichž zájmy byly zrazeny – v parném létě 1914 stejně jako při „humanitárním“ bombardování Srbska v předjaří 1999 nebo letos v zimě a na jaře. A nesáhnou-li po tak obsažné monografii, měli by jim to vysvětlovat ti, kdo se považují za levicové intelektuály.

[7] Jevištní dílo Josefa Čapka, Brno, 1958. Diplomní práce, kterou zakončil Román Ráž studium oboru dějin umění a estetiky na Masarykově univerzitě v roce 1958, tedy dva roky před tím než přijala svůj dobový název Univerzita J. E. Purkyně. zpět

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole