Portál české literatury, červen 2007

[Recenze Hry]

Bondy: Hry
 

Pražské nakladatelství Akropolis se rozhodlo začít vydávat díla Egona Bondyho (1930–2007) ještě v době, kdy tento neortodoxní literární tvůrce a vykladač filosofických směrů žil ve svém bratislavském ústraní – a udělalo dobře, třebaže se vydání některých titulů (připravuje se edice doposud neuveřejněné prózy Bratři Ramazovi a právě tak neznámých prozaických miniatur pod souhrnným názvem Vylitý nočník) jejich autor už nedožil. Právě vydaný svazek Hry obsahuje Bondyho dramatické dílo. Nikoli celé, nýbrž celou jedenáctku dramatických opusů z tvůrcova pera – a nejde rozhodně pouze o ediční splátku, nýbrž i o podnět určený soudobé knižní a literární kultuře.
Ano, je těch her ve svazku jedenáct, jak v kopané, jak se kdysi zpívávalo, leč nebyla to jednoduchá editorská práce, které se ujali Lenka Jungmannová a Radim Kopáč: Bondy totiž takových dramat napsal čtrnáct. Jenže o dvou z nich se zřejmě nic neví, čili dva dramatické rukopisy se pokládají za ztracené, neznáme, jak je vidět, ani jejich názvy – zbývá tedy pouhá dvanáctka. A jsme u jedné editorské záhady: do svazku Her nebyla zařazena celovečerní Hra XIII, „protože se žánrově, rozsahem i kvalitou odlišuje od ostatní Bondyho dramatické tvorby“. Stejnou formulaci najdeme i v zasvěceném doslovu Lenky Jungmannové, kde se dočteme ještě tolik, že jde o realistické drama, které se odehrává v letech 1967–69 a jehož děj „je zjevně založen na autentických momentech“. To je nesporně výstižná charakteristika, přesto by mohla být ve svazku třeba malá ukázka – nebo právě v doslovu? Dostáváme totiž k dispozici solidní konvolut dramatické tvorby Egona Bondyho, v němž přitom postrádáme jeho hru zřejmě nejrozsáhlejší a nepochybně značně ambiciózní. Inu, není to se zpřístupňováním Bondyho vůbec jednoduché: z jiných zapovězených literátů už vyšly (a často zbytečně) třeba i jejich žákovské deníčky, zatímco na edice mnoha pozoruhodných Bondyho knih čekáme marně už od roku 1989 – snad k tomu dojde aspoň teď, po autorově tragické smrti.
Pro literární odborníky a znalce samizdatu většina dramatických textů obsažených v daném svazku nepředstavuje žádné totální překvapení, z pohledu veřejnosti však o takové překvapení dozajista jde. Osm dramat totiž „vydal“ známý kritik a teoretik literárního undergroundu Jan Lopatka v samizdatovém svazku se stejným názvem Hry, devátá hra (Pozvání k večeři) byla hned roku 1990 otištěna v revui Svět a divadlo. To znamená, že pouze dvě autorova dramata až do letošního roku nikdy nespatřila světlo světa a ztělesňují výrazný přínos nynější edice: jde shodou okolností o dva texty, jimiž se svazek Hry z nakladatelství A kropolis dílem otevírá, dílem uzavírá, totiž o dramatická díla Nic jsem si nemyslel a První večer s maminkou.
Mnoho čtenářů však bude překvapeno, ne-li zaskočeno již holým konstatováním, že se Bondy věnoval dramatické práci, zvláště když tvůrčí naturel jeho literárního psaní je spíše anti-dramatický, ne-dialogický. Svým způsobem jde o zvláštní náhodu: všechny tyto texty (včetně oněch dvou pohřešovaných her a jedné prozatím neuveřejněné) pocházejí z krátkého údobí 1968–70 (nanejvýš do „jara 1971“), kdy se Bondy sblížil s hereckou skupinou divadla Orfeus v čele s Radimem Vašinkou a pro herce tohoto souboru psal jednu hru za druhou. Je to až kuriózní pomyšlení: už je po Srpnu 1968, už v propadlišti dějin mizejí Dubčekové a vlády se nadlouho ujímá ďáblův advokát Husák – a Bondy, který ostatně nesměl (nebo si ani nepřál) pod svým literárním jménem publikovat ani v „liberálních“ šedesátých letech, skutečně jako by tehdy žije jenom dramatem či sepisováním textů pro Orfeus. Zdá se ovšem, že se stejnou intenzitou, s níž zahořel pro divadlo a drama, potom o svět divadla a o žánr literárního dramatu zase ztratil zájem.
Nešlo však asi pouze o to, že nastudování těchto textů nepřipadalo v tehdejší politické situaci v úvahu: dalo by se říci, že valná část autorových her patří více či méně do žánrové skupiny „knižních dramat“, konkrétně do takové podskupiny dramat, která sice bývají zpočátku určena k inscenaci, postupně se však stávají právě příkladem knižního dramatu. Některé autorovy texty samozřejmě mohou být inscenovány kupříkladu ve studiových divadlech nebo nonkonformními scénami – a vůbec různé inscenační výjimky zde potvrzují pravidlo. Právě na hru Nic jsem si nemyslel se do pozdějšího Rubínu na pražském Malostranském náměstí kdysi hodně chodilo (i když nelze už určit, kolik repríz mohlo Bondyho drama v tehdejších erárních podmínkách mít), přičemž samozřejmě nešlo o představení původního rozsáhlého textu, nýbrž o jeho zkrácenou verzi v dramaturgické úpravě zmíněného Vašinky.
V jediné věci snad lze malinko zapolemizovat s Lenkou Jungmannovou: pokud v málo známé hře Pozvání k večeři vyzvedává kritička moment, že Bondyho spojení sexuální zvířeckosti s motivem revoluce vede ke zvlášť vyhrocené kritice lidského společenství, potom poslední, poprvé uveřejněnou autorovu hru První večer s maminkou charakterizuje Jungmannová toliko jako „obscénní frašku“. Tento text prezentuje v duchu de Sada (a také v intencích „protestního dramatu“, tj. v intencích dramatického undergroundu) na svou dobu absolutně tabuizovaný námět: maminka zde názorně, tedy nejprve vlastním příkladem, sexuálně zaučuje své dcery, a to za přispění společenské elity jako generál, prokurátor, velvyslanec nebo jakýsi pan Burda (snad nikoli příbuzný dnešního Aloise Burdy z Tvaru). Hranice obscénnosti mohou být pohyblivé, navíc tato hra velice vyhovuje dnešním kritériím „coolness“ dramatiky a je paradoxně možná „hratelnější“ než jiná knižní dramata Egona Bondyho.
Nicméně, sečteno a zváženo: Vydání Bondyho dramatických opusů je nepochybným edičním činem nakladatelství Akropolis. Co si ale v Bondym najdou, najdou-li, a měli by si najít, dnešní divadelníci, to už je otázka nikoli pouze literární, ale především té divadelní současnosti.

Vladimír Novotný