Právo 5. 3. 2005

[Recenze Zelený notýsek]

Dvanáctiletí hrají jako my ve dvaceti (rozhovor)

SKLADATEL, PEDAGOG A SPISOVATEL ILJA HURNÍK VYDAL NOVOU KNIHU

* V jedné povídce nové, už dvacáté knížky Zelený notýsek říkáte s trochou nostalgie, že v pohádce vítězí dobro, i když v životě tomu tak není. Ale lidé si to přejí alespoň v pohádkách, takže svět tak úplně špatný není. Co vám osobně dělá největší radost ze života?
Teď by se asi čekalo, že odpovím: Co jsem si předsevzal, toho jsem dosáhl. Jenže největší radost mi přineslo to, oč jsem neusiloval, čeho se mi dostalo jako daru, bez zásluh: jakési schopnosti vymýšlet hudbu či povídky, hrát lidem Janáčka či Debussyho, a to vše podnikat vsedě, ať u klavíru, či u stolu. Na cestování jsem nikdy moc nebyl. A vzácným darem jsou i večery s mou ženou při skleničce Müllera. I když musím jít někam vystupovat, vím, že takový večer doma mi nic nenahradí.
* Vzpomínám na Trojhlas, knihu z poloviny osmdesátých let, kterou jste napsali s Vladimírem Preclíkem a Miroslavem Horníčkem. Co vám poprvé vytane na mysli, když na ni pomyslíte?
Rozhodli jsme se, že si budeme dopisovat. Že se pokusíme pozvednout upadající slávu korespondence. Dnes ji vytlačuje telefon. Do něho člověk plácne cokoli, a je to pryč. Ale co napíše, to trvá, i váží každé slovo. Teprv takto zjišťuje, co si o tom a tom doopravdy myslí. Jenže i telefon zestárl. V něm člověk slyšel hlas, který se tu zachvěl, tu vykřikl, tu zmlkl, tím mluvené slovo dopověděl. Teď je tu e-mail, lidský hlas oněměl, teď za nás mluví stroj.
* Z vašich povídek, fejetonů a glos je zřejmá nadsázka, vědomí pomíjivosti světské slávy i měnících se měřítek, jimiž se poměřuje. Máte za sebou velké autorské i pedagogické dílo. Na co jste nejvíc hrdý?
Hrdost má jen krok k pýše. Raději řeknu, co mi přineslo uspokojení: Supraphon vydal na CD můj snímek s Debussyho Preludii, starý čtyřicet let, ale skvělí technici jej obnovili tak, jako by vzešel dnes. Poslouchám jej jako pianista, který překročiv sedmdesátku by měl obstát i v umění včas odejít, ustoupit z pódií a pověsit frak do hloubi šatníku. Při poslechu těch desek vzpomínám na chvíle, kdy klavír přestával být poslušným sluhou, kdy jakoby ožil, z vlastní fantazie přimítl do hry nečekaně drobounkou nuanci, já na ni zareagoval, ze hry se stal dialog a skladba, ač stokrát odehraná, zazněla jako právě narozená.
* Mrzí vás něco, nebo byste vzal cosi zpět?
Stane se, že přítel, s nímž jsem žil léta v pohodě, najednou mi zmizí z obzoru. Marně bádám proč. Až si vzpomenu, že ve vůli jej povyrazit jsem utrousil jakýsi nepodařený špás. Nebo ho ve svých pamětech vymaluji co možná plasticky, to jest se světly i stíny, a on ochladne. Pozdě co napravovat. Jsou tu však i zvláštní typy, lidé, kteří si přejí být uráženi a odprošováni. Vevnitř se jich nic netkne, ale usoudí, že mají právo se urazit, tož se urazí. Inu přátelství je živý organismus, zrodí se, rozkvete, vydá plody a zanikne. Pak si řeknu to, co tuším generál Moltke po jedné bitvě: „Situace je beznadějná, ale nikoli vážná.“
* Kolem sebe se díváte se shovívavostí a humornou nadsázkou, ať už se jako autor ocitnete na výstavě obrazů, zasedání městské rady či na čapím sněmu. Místy je to až satira. Proč volíte takový pohled?
Ten pohled míří hlavně na muzikanty, protože je znám a protože jsem jeden z nich. Všechny nás obchází nebezpečí, že si popleteme sebevědomí, které je dobré, s pýchou, která je ničivá, soutěživost, která je zdravá, se závistí k úspěšnějším, skromnost s malomyslností, ctižádost se slávychtivostí. Ale potvrďte mi, prosím, že nezvedám kazatelsky prst, že raději zabalím ty případy do humoru, který píchá, ale nezraní.
* Rozkošný je spor „odborníků“, kteří chtějí dát název nové květině. Kukuňka houslolistá, Dvanáctina dvanáctibarevná jsou jen dva z návrhů, které nejvíce utrápí květinu samu. Musejí lidé hledět nejvíc na vlastní zájem, na prosazení sebe sama, než na toleranci k druhým?
Do takových hloubek ta povídka nejde, spíš dokládá, že slovo mívá ohromnou sílu, drtivost prokletí, vroucnost modlitby, násilí rozkazu. Jsou slova, která znamenají totéž. Dáma oslovená „Čarodějko“ se šťastně zapýří, ale bude-li označena jako „Čarodějnice“, zbledne zlostí. Jsou i slova nicotná, plevelná. Hlasatel praví: „Uběhlo deset let od konání sjezdu.“ Nebo: „Zveme vás k zhlédnutí filmu...“ Pak by měl být důsledný a říci dámě: „Zvu vás k vyjití si na procházku.“ Nebo: „Zvu vás k snědení večeře.“ Někdo řekne: „To a to se bude konat v městě Brně, v měsíci červenci.“ Důsledné by bylo i: „Posaďte se na tento nábytek židli.“ „Oblečte si součást obleku kalhoty.“
* V čem vidíte naději lidí v novém století i tisíciletí?
Spokojte se s mou nadějí muzikantskou. V posledních letech se u nás vyrojily doslova zástupy enormně talentovaných dětí. Dvanáctiletí hrají to, k čemu jsme my dozráli ve dvaceti. Rozhlasovou soutěží Concerto Bohemia prošly stovky dětí a mládeže, jejichž soubory by obstály na nejzávažnějších pódiích. Na jejich výkonech je znát práce, ne však dril, a to je skvělé dílo našich základních uměleckých škol. Tu si vzpomínám, jak před lety napsal jakýsi politik do novin článek nadepsaný výkřikem: „Zrušte zušky!“ Ten nešťastník patrně chodil do hudební školy, kde mu to nešlo, takže se teď mstí. O naši hudbu není starost, ani když s ní půjdeme do Evropy. Ostatně naši hudebníci se v ní zabydleli už před staletími.

Rozhovor Františka Cingra s Iljou Hurníkem