Psí víno 62/2012

[Recenze Cosmogonia. Alegorické reprezentace „všeho“]

Texty se vším a beze všeho

 

Pod titulem Cosmogonia vydala dvojice bohemistů Vladimír Papoušek a Petr A. Bílek sérii osmnácti esejistických studií, v nichž rozpracovávají literární pojmy jako reprezentace, kánon či diskurs, a to prostřednictvím pečlivého „čtení“ děl jak světové, tak české literatury, malířství i populární kultury. Kniha je přemostěním určité průrvy mezi domácí literární vědou a současnou světovou teorií, na jejíž angloamerické odnoži autoři převážně staví. Zároveň však stojí rozkročena nad teoretickým dilematem obecnějšího přesahu. Jak podtitul naznačuje, rozhodli se oba autoři přijmout za své přesvědčení, že snaha o produkci výtvorů s obecnou výpovědní hodnotou o celku světa, jakési „reprezentace všeho“, je možná jednou „z fundamentálních vlastností umění vůbec“ – přesvědčení, které se zdá být téměř riskantním v době odklonu od velkých teoretických systémů i vzhledem k množství otazníků, jimiž je téma povahy reprezentace i onoho celku „všeho“ zatíženo. Spíše než o „náčrt jakéhosi nového systému literární vědy“ se tedy oba bohemisté, podle svých vlastních slov, zabývají „hrou s naznačenými proměnnými“. Přesto konstelace jejich úvah naznačuje možná východiska pro interpretační praxi.

Kniha začíná krátkým expozé o zlomu, kterým prošlo chápání literárního díla během 20. století, tedy přechodu od (strukturalistických aj.) snah o tvorbu ucelených a vyčerpávajících funkčních schémat k rozpoznání limitů těchto teorií na aporiích odhalených v konkrétních textech (dekonstrukce). S tím, jak víra v systematickou rekonstrukci a osvětlení dějinného vývoje bere za své, stojí současná literární historie před výzvou, jak se vypořádat s vědomím, že to, co produkuje, není objektivní, čisté vědění, ale spíše fikce daná pragmatickou poptávkou a hodnotami doby. Pozorná čtení literárních vědců se navíc podílejí na fragmentarizaci literárních studií, kdy se při pohledu z vnějšku může zdát, že jde o šťourání se v nepodstatných detailech, zatímco nutné penzum předchozích znalostí dialog s textem izoluje od zbytku humanitního diskurzu i od jinak teoreticky orientovaných autorů. Autoři se ale stejně tak odmítají ztotožnit s názorem, že nezbývá než mlčky spočinout v úžasu „z nevyjádřitelných komplexit původního celku“, a deklarují své přesvědčení, že „přiznané konstruování nového, nepůvodního rámce vidění a vnímání je [...] smysluplnější činností“. Opatrná pozice nového historismu, který pracuje při plném vědomí historické situovanosti materiálu i autora, stejně tak jako nevyhnutelně interpretační podstaty jeho výkonu, pak naznačuje literární vědě možnost otevřít se interpretacím široce chápaného kulturního textu. Autoři tak nepřímo ukazují cestu ze současného ústrku humanitních věd, která by vlastně byla jakýmsi zopakováním vývoje, kterým západní literární teorie prošla v sedmdesátých letech. Nástup sémioticky orientovaných přístupů tehdy způsobil nebývalý vzmach popularity studia literatury a kultur, které načas nemělo nejmenší obtíž prokázat svou celospolečenskou užitečnost.

Uvedený zlom jde ruku v ruce s posunem od mimetického chápání reprezentace jako nápodoby předem dané předlohy světa směrem k performativnímu uchopení, kdy se zobrazení stává procesem, „jehož způsobem používají členové jisté komunity jazyk, aby vytvářeli významy“. Jakýkoliv obsah, který se ze světa vlévá do textu, bude nevyhnutelně nejen „dekontextualizován, ale i vydatně rekontextualizován“. Reprezentace jako prostředník komunikace je tak zároveň i komunikační překážkou a každá reprezentace „strategií“, která nějakým způsobem vyjednává s plejádou ideologií ve společenském oběhu. Jedním z přínosů knihy je tak naznačení možnosti, v české praxi zatím víceméně opomíjené, artikulovat literární interpretace textů v těsné souvislosti s diskurzem doby (s její „kulturní encyklopedií“) – jednak ve směru od dobové řeči k dílu, tak i směrem od díla k řeči. To platí hlavně v případě slabších literárních děl, která spíše než dovnitř do komplexní spleti svého významu ukazují vně sebe na existující řetězce klišé spjaté s dobovým diskurzem, a jsou tak dobově příznačnější.

Pád rozdílu mezi vysokým a nízkým uměním a literárními a neliterárními texty je potom nezbytným důsledkem výše uvedeného, nad kterým ale není třeba truchlit, neboť umožňuje vystihnout vlastnosti společné oběma. Tento pragmatický náhled je asi nejvýznamnějším vkladem knihy. Tedy: není to ani tak jedinečné objevné zření osaměle stojícího autora, jehož dílo jaksi emanuje do prostoru elitní kultury, ale především závislost na daných možnostech řeči, která dovoluje „přeskupení imaginativního světa subjektu“, aby se tak zviditelnily nové aspekty reality, které ale už předtím „vězely v diskurzu“. Stejně pragmatický je i pohled autorů na produkci a konzumaci textů, na vznik kánonu jako výslednice tlaků komerčních, pedagogických a hodnotových i nutnosti o literatuře vůbec nějak hovořit. Petr A. Bílek navrhuje zahrnutí takových údajů jako náklad, počet vydání či ceny do analýzy knih. Autoři se zaměřují i na to, jak dnešní multimediální svět zneplatňuje teorie recepce zformulované ve 30. letech 20. století, které stále počítají s textem jako s jedinečnou událostí složení celkového obrazu, zatímco ve skutečnosti čtenář častěji přichází k dílu už infikován školními interpretacemi, filmovým zpracováním či poslechem zkrácené audioverze, narážkami a hláškami kolujícími v kulturním povědomí a vždy už omezen možnostmi lidské paměti.

Především ve studiu popkultury a v přiblížení literárních a mediálních studií spatřuje Bílek dluh literární vědy vůči změněným materiálním podmínkám, v nichž jsou kulturní sdělení artikulována. Zhodnocení fragmentárnosti a seriálovosti, postupné vymizení konceptu prototextu a z toho plynoucí stírání hranic mezi vysokou a nízkou, sekundární a primární literaturou, stejně jako mezi interpretací, analýzou a užitím textu a sdílení „kontrolních a produkčněvydavatelských rituálů“ s dílem popkulturním – to jsou vlivy, které se nemohou nepromítat i do tradičního hájemství ambiciózní tvorby. Dílo se tak spíše než jako „rezultát“ čím dál více jeví jako něco do jisté míry provizorního, jehož nedílným aspektem je i „přesvědčovací funkce“, snaha s proudem souznít a nejen se proti němu vymezit. Je tedy přirozené, že autoři stejnou měrou sahají k interpretacím autorů jako Woolfová, Hašek, Heller, Kafka či Kohout, jako i k neliterárnímu svědectví letce z druhé světové války, propagandistickým románům či analýze mateřství v komunistických plakátech, básnickým nekrologům Stalina a Gottwalda, či večerníčkové produkci (Rumcajs, Krkonošské pohádky).

Knihu završuje rozsáhlá studie Vladimíra Papouška o proměnách způsobů vyobrazení veškerenstva implicitně přítomných v dílech od symbolismu konce 19. století až po současný postmoderní román Petry Hůlové. Za pomoci Peircovy triadické typologie znaků (symbol, index, ikon) autor předvádí, jak umělci od konce 19. století zpochybňovali realitu jako konečný a v zásadě poznatelný prostor, zatímco sféry světa a subjektu se do sebe čím dál více vlamovaly. To se projevuje nejprve v dílech symbolistů v obrazech věčně proměnlivého, vířícího celku, kde Bůh (například u Březiny) je spíše zbytkovou, zástupnou figurou pro nesdělitelnou celistvost; později u autorů, jako je Kafka, Kolář, Robbe-Grillet, či u beatniků dochází k soustředění na popis bezprostředního, každodenního okolí, které stojí v cestě k nekonečnu či transcendenci a funguje jako důkaz (index) přítomnosti světa, který na hrdinu chaoticky útočí a na jehož celkové vyjádření lze pouze rezignovat. Konečně, v postmoderní době ikoničnosti dochází k naprostému zhroucení hypotézy celku – jediný zbylý vztah je vztahem mezi subjektem a rychle se protáčejícím řetězem substituujících se objektů touhy, perspektiva prostorová i časová chybí a je nahrazena jakousi „supravodivou prázdnotou“.

Právě poslední studie psaná s přihlédnutím k teorii simulaker Jeana Baudrillarda je příkladem toho, jak studium dobových zobrazení pomáhá nasvítit charakteristiky doby a může se stát základem jistého sebeporozumění. Kniha ukazuje různé světonázory obsažené v poetikách jako diskurzivní konstrukty, závislé na dobových možnostech řeči a odsouzené k neustálé proměně, a nabízí tak jistý, bezpochyby velice plodný odstup. Zároveň, pokud jak literatura, tak myšlení o ní docházejí ve stejnou dobu k artikulaci konce, může to naznačovat vyčerpání diskurzu a jeho nazrávání k další proměně. Kniha je tak relevantní nejen pro literárního vědce, kritika či studenta, ale jako diagnóza současnosti i pro širší odbornou veřejnost.

Pro literární obec je pak upozorněním, že nastal čas „opustit dosavadní kritéria kanonizace konstruovaná na principu selekce toho nejlepšího či vývojově nejpodstatnějšího“. Autoři si všímají jisté uvězněnosti české scény v těchto překonaných intencích pro „humanitní a společenskovědní diskurzy malých společenstev“ typické. Ta často nemají „potenciál domyslet a rozvinout ucelenou metodologickou platformu“ (zde lze nesouhlasně vzpomenout na pražský strukturalismus, v jehož záři se na druhou stranu česká literární věda koupe snad až příliš dlouho), a tak sebereflexi co do typu diskurzu považují spíše za nadbytečnou než za základní předpoklad bádání. Často se tak ocitají v nebezpečí poněkud krátkozrakého spoléhání se na neověřené předpoklady „selského rozumu“.

Na počátku knihy si autoři kladou otázku, zda se v literatuře setkáváme s „obrazem skutečnosti, který lze věrojatně rekonstruovat“ – tedy je-li kniha nakonec ucelenou makrostrukturou, obrazem, v němž do sebe v posledku vše zapadá – nebo ne. V tom případě bychom stáli „před morfologicky mnohem komplikovanějšími útvary a vztahy, které nejsme (zatím?) schopni vidět v jejich celistvosti“. To, že na konci kniha nenabízí jednoznačnou odpověď „řešení“ tohoto problému, snad není ani tak podstatné jako způsob, kterým v detailu poukazuje na různé formy interakce mezi textem a světem. V obecných propozicích se totiž snadno ztratí konkrétní způsoby, kterými se tvorbou textových celků cosi mění v obou sférách – a právě tuto „politiku reprezentace“ bychom neměli ztrácet ze zřetele.

 

Olga Peková

Psí víno 62/2012

Přihlášení k odběru novinek

Po zadání e-mailové adresy Vás budeme informovat o našich nově vydávaných titulech či prezentacích našich knih. Počet e-mailů nepřesahuje počet vydaných knih, takže se nemusíte obávat záplavy nevyžádaných mailů. Zaregistrováním vyjadřujete souhlas s použitím Vaší e-mailové adresy výhradně k odběru informací z nakladatelství Akropolis, Vaše data nebudou v žádném případě postoupena třetí straně.

* = vyžadované pole