Respekt 16. 2. 2008

[Recenze Korespondence 1978–2001]

Jak se pracovalo v disentu / Charta 77 doma a za hranicemi

V Dálkovém výslechu hovoří Václav Havel o počátku sedmdesátých let jako o začínajícím dlouhém období mrtvolného ticha, éře rezignované apatie a demoralizace, šedivé konzumní každodennosti. To všechno však trvalo jen do chvíle, než zformuloval a odeslal otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi. Jeho přesná analýza situace, v níž se ocitla společnost, zapůsobila osvobodivě: od této chvíle bylo jasno, stav pojmenován, lež demaskována, poslední iluze o pozitivním vývoji režimu rozmetány.

Mezi Beckettem a Havlem
Korespondence mezi Františkem Janouchem a Václavem Havlem byla zprvu založena na důvodech ryze praktických, ale postupně se jaderný fyzik s dramatikem lidsky sblížili. Když Janouch emigroval do Švédska, začal intenzivně pracovat na vzniku Nadace Charty, jež si dala za úkol materiálně podporovat domácí odpor. Zahraniční pomoc sílila úměrně k rozvíjející se aktivitě disentu.
Leckoho by při čtení mohly unavovat výčty částek, jež Janouch shromažďoval a jimiž se v Československu pomáhalo zejména vydávání časopisů a knih a také lidem, kteří byli perzekvováni a strádali. Mějme však na paměti, že za penězi se skrývají jednotlivé osudy. Lidská solidarita se probíjela přes těžko propustné hranice a doma se uskutečňovala s velkou obezřetností a péčí.
Korespondence vypovídá o zaujetí a obětavosti korespondentů, kteří pracovali pro společnou věc na úkor svých osobních cílů. Havel dal přednost nadosobnímu úkolu před osobní svobodou a vlastní dramatickou tvorbou – i psaní esejů lze chápat jako povinnost. Janouch zase kradl čas vlastní vědecké a pedagogické práci a soukromému životu. Nejenže organizoval získávání prostředků pro nadaci, ale navazoval i kontakty a využíval svých pracovních cest po světě, aby prosazoval domácí neoficiální kulturu. Z velké části i díky němu získával československý disent v zahraničí rostoucí sympatie a uznání.
Z dopisů lze vyčíst důraz na svobodu myšlení, bez níž není svobody ani pro uměleckou tvorbu. Přitom je zřejmé, že vědci Janouchovi je umělecké prostředí, do něhož vstupuje jako prostředník, neznámé. Z toho pohledu jsou až dojemné jeho kontakty se Samuelem Beckettem, nedostupnou ikonou moderní literatury a dramatiky. První impulz přišel od Becketta, který projevil zájem o Václava Havla. Napsal pro něho dokonce jednoaktovou hru a souhlasil, aby byla provedena spolu s Havlovým textem.
Na něco takového by Havel sám od sebe ani nepomyslil, vždyť vidět Becketta, to bylo i pro pařížské divadelní profesionály něco nepředstavitelného. Legendární samotář dokonce českého dramatika vybídl k setkání, a aby se o Havlovi dověděl víc, vyžádal si jeho Žebráckou operu, na níž Havlovi velmi záleželo. V obsáhlé korespondenci se tak dozvídáme nejen o historii švédské nadace, činnosti Charty 77 a jejích kontaktech s kulturním světem za železnou oponou, ale i o osobních aspiracích, každodenním životě a práci konkrétních lidí patřících k domácímu politickému podzemí.

Vladimír Karfík