V pasti prohrané války
[Recenze Vlčí měsíc]
O díle španělského spisovatele Julia Llamazarese (nar. 1955) jsem už jednou psal – ve Tvaru (19/2012, s. 21) jsem recenzoval novelu Žlutý déšť (1988; česky 2012, přeložil Jan Machej). Svůj text jsem uzavřel přiznáním, že by mě potěšilo, kdyby byl vydán český překlad některého z dalších autorových děl. Po pěti letech jsem se dočkal a se zájmem si přečetl Llamazaresovu prozaickou prvotinu, novelu Vlčí měsíc (1985).
Španělská občanská válka
Próza se odehrává v horské oblasti severního Španělska (v provincii León) a je rozdělena do čtyř částí (1937 – 1939 – 1943 – 1946); jedná se o výseky z období španělské občanské války a následné Francovy diktatury. Sledujeme osudy čtyř vojáků příslušejících k republikánským silám: Ramira, Juana, Gilda a Ángela, který je vypravěčem. Na konci podzimu roku 1937 se už však neocitají uprostřed bitevní vřavy, nýbrž jsou (po zničení asturské republikánské fronty) na útěku a skrývají se (v krajině Kantaberského pohoří) před frankistickými vojáky a četníky. Smyčka kolem nich se stále více stahuje, jsou vystaveni těžkým podmínkám drsné horské přírody i odloučeni od svých blízkých. Podobně jako ve Žlutém dešti tedy Llamazares staví své protagonisty do existenciálně exponované situace. Zatímco v případě starce ze jmenované novely jsme svědky destrukce vypravěčova mikrosvěta vnějšího (zkázy aragonské vsi Ainielle) i vnitřního (rostoucího šílenství v důsledku ztráty nejbližšího člověka a naprosté izolovanosti), ve Vlčím měsíci autor sugestivně evokuje stav štvanců s ubývajícími silami a relativně malou nadějí na únik, tj. dosažení francouzských hranic.
Jazykové mistrovství
Stejně jako ve Žlutém dešti jsou i v recenzovaném díle patrné mimořádné jazykové kvality Llamazaresova textu: ten nám opět velmi dovedně a kultivovaně zprostředkoval překladatel Jan Machej, jenž je také autorem doslovu, nazvaného „V měsíčním světle samoty“. Vlčí měsíc je plný melancholických obrazů, v nichž se spojuje tklivost, vyvolaná velkolepou přírodní nádherou, s nesmlouvavostí zobrazovaných horských míst. Autor se dotýká přírodních fenoménů prostřednictvím poetického jazyka, výsledkem ovšem není unikavá či emociálně rozmlžená lyrizovaná próza – senzitivita popisných pasáží je totiž oslabována drsnou atmosférou, příznačnou pro charakter kraje i krutost španělské občanské války. Metaforičnost textu se tedy pojí se syrovou konkrétností.
Častá je antropomorfizace: „Měsíc vyhlédl z oblaků a ledovým stříbrem zalije dubové větve“ (s. 19). Jejím prostřednictvím je oživována horská krajina působící navzdory tomu jako spíše indiferentně vznešený než útěšný prostor. Přestože skýtá protagonistům úkryty, v jejich vnímání chybí jakákoliv zdůvěrňující perspektiva. Snaha evokovat stísněnost z možného dopadení a pocit ohrožení se promítá do sémantického ladění obrazných prostředků. Vyvolávání atmosféry nebezpečí představuje jeden z podstatných významových úběžníků. Patrné je to například v tomto přirovnání:
„[…] houštiny nám svírají nohy jako drápy divé zvěře zahrabané v bahně“ (s. 11).
Velmi působivě vyznívají kontrasty; ty se nejčastěji týkají barevného spektra. Jasnost svitu životodárného slunce stojí v protikladu k ponuré temnotě skrýší. Někdy jako by spolu kontrastní barevné elementy sváděly boj. Proti sobě jsou postaveny chlad a kýžené teplo (či alespoň naděje na něj); jejich soupeření lze v přenesené rovině chápat jako souboj života a smrti: „Ráno nás v sedle očekával tenký plát námrazy. Bílý plát, jejž se slabé zakrvácené zářijové slunce, skoro tak chladné jako samotná námraza, ze všech sil snažilo rozpustit“ (s. 123).
Permanentní nebezpečí
Vlčí měsíc osloví rovněž čtenáře, kteří od literárních děl kromě jazykových kvalit a bohaté obraznosti očekávají také napětí. Na rozdíl od Žlutého deště se v recenzované novele vyskytuje několik akčních scén (textově sice nerozsáhlých, ale o to intenzivněji vylíčených). Vyplývají ze situací triadického modelu (skrývání – pronásledování – útěk) a dynamizují fikční svět díla. Jednotlivá vyobrazení přepadení, přestřelek, snahy uniknout z místa hrozby nejsou prvoplánově efektní a zvyšují dramatičnost, která je ovšem latentně přítomná i v popisech stavů zdánlivého klidu. Nebezpečí totiž číhá skoro všude. K budování napětí přispívají i postavy pomocníků, spojek a udavačů. Jejich charakter téměř není vykreslen (či jen velmi stručně a neostře). Detailnější znázornění vedlejších a epizodních postav by ostatně bylo v dějově sevřené novele spíše kontraproduktivní, oslabovalo by její dramatický účinek.
Ve Vlčím měsíci je hojně zastoupen motiv cesty. Nikoliv jako trasy, po níž by se směřovalo k definitivnímu řešení svízelné situace a jasnému cíli, ale spíše v podobě dílčích krátkých výprav motivovaných touhou přežít nejbližší dny a vyjadřujících zoufalství z uváznutí v existenčním provizoriu i neustálém ohrožení. Platí zde to, co Zdeněk Hrbata konstatuje v souvislosti s možnými způsoby zobrazení tohoto motivu v literárních dílech obecně: „Prostřednictvím cesty je často zvýrazňováno určité čekání, naděje, víra. Podstatný je pak nejen způsob jejího zobrazení, ale i to, jak postavy cestu zakoušejí“ (Zdeněk Hrbata, „Prostory, místa a jejich konfigurace v literárním díle“, in: Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století, Torst, Praha 2005, s. 453). V tomto duchu lze interpretovat Ángelovy opakované výpravy do La Llánavy, vesnice, kde bydlí jeho sestra a otec. Tyto cesty příliš naděje na záchranu neslibují, jsou spíše projevem protagonistova odhodlání nevzdat se a vytrvat i přes krajně nepříznivé okolnosti. Při jednotlivých sestupech dolů z hor Ángel velmi riskuje. Překonáním strachu je upevňována jeho pokrevní vazba k rodnému domu, i když ve skutečnosti mu jeho status hledaného partyzána a štvance přisuzuje spíše roli vyděděnce, který vlastní rodinu svou blízkostí ohrožuje.
Vlčí měsíc je sice situován do konkrétní etapy španělské historie, ale zároveň se prostřednictvím spisovatelovy průzračné deskripce ocitáme v archetypálním světě, v němž hrdinové procházejí zkouškou odvahy, odolnosti, vytrvalosti. Jejich izolovanost v krásném a současně drsném kraji nabývá symbolických rozměrů a je vyjádřena rozmanitými prostředky, například osamostatnělým větným členem: „Na Černé skále je jen borůvčí. A kameny. A samota. A hvězdy“ (s. 64). Stáváme se rovněž svědky vnitřního antagonismu hrdinů: touží po úniku ze svízelných podmínek a dosažení francouzských hranic, avšak zároveň si uvědomují, že v případě úspěšné emigrace zůstanou patrně navždy daleko od svých blízkých.
Žlutá jako barva melancholie
Zlověstný déšť, jeden z úvodních motivů první kapitoly, nás (čtenáře překladu předchozího) přenáší do světa Žlutého deště, s nímž můžeme nalézt několik částečných podobností. Tou v prvním plánu nejnápadnější je častý a explicitní výskyt žluté barvy: „žluť a zeleň mokrých luk“ (s. 16); „žlutý šátek“ (s. 17); „žlutý plevel“ (s. 29); slunce v zimě krátce po rozednění – „žlutá skvrna rozpuštěná v oblacích“ (s. 35); světlo v okně mlýna – „žlutá sraženina, která ostřikuje pěnu pod hrází a vrby na břehu“ (s. 47). Ve Žlutém dešti tato barva s přesvědčivou naléhavostí vyjadřuje podzimní splín z chátrání vsi i postupné ubývání životních sil protagonisty, kdežto ve Vlčím měsíci vstupuje žlutá do různých kontextů: ani zde však převážně nepředstavuje emblém vitality, nýbrž ve většině případů konotuje smutek, předznamenává zánik. Přestože obecně žlutou barvu ztotožňujeme s radostí a optimismem, v přírodě slouží jako výstražný signál a v minulosti v sobě nenesla vždy jen pozitivní konotace (například ve středověku spíše negativní; v období druhé světové války ji nacisté používali k stigmatizaci Židů).
Komu zvoní hrana
Během četby Llamazaresovy novely se mi často vybavoval pravděpodobně nejslavnější román zasazený do období španělské občanské války – Komu zvoní hrana (1940) Ernesta Hemingwaye. Oba prozaici tematizují tragičnost válečného konfliktu včetně smrti, jejíž vědomí je v obou dílech trvale přítomno. Jinak ovšem mezi oběma prózami nalezneme více rozdílů než podobností. Hemingwayův opus je oproti akcentované metaforičnosti Vlčího měsíce výrazově mnohem prostší. Tato skutečnost není nijak překvapivá: jazyková úspornost je jedním z typických stylových rysů próz amerického nobelisty. Obě díla se liší i ve zpracování tématu hrdinství: Komu zvoní hrana působí v tomto ohledu jasněji, přímočařeji, kdežto v prvotině španělského prozaika je hrdinství hlavních postav relativizováno jejich násilnými činy, jichž se dopustí ve snaze obstarat si proviant a peníze nutné k přežití a záchraně, o niž usilují. Za určitou zajímavost v porovnání obou děl lze považovat i „napětí mezi časem událostí a časem jejich vyprávění“ představující jeden „z obecných principů narativu“ (Alice Jedličková, „Čas a jeho úloha při konstituování narativního díla“, in: Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století, Torst, Praha 2005, s. 201). Zatímco Komu zvoní hrana se odehrává v pouhých několika dnech a čítá (v odeonském vydání z roku 2016) 515 stran, v příběhu Vlčího měsíce se období devíti let vejde na 168 stran: jedná se totiž o časové výseky ze čtyř zvolených roků.
Druhou česky vydanou Llamazaresovu novelu považuji, stejně jako Žlutý déšť, za velkou událost. Přesvědčuje jak kvalitami literárními (rovněž díky skvělému překladu Jana Macheje a redakční práci Anny Tkáčové), tak i grafickými (díky vkusným a s laděním díla souznícím ilustracím Dory Čančíkové). Vlčí měsíc tedy představuje po všech stránkách vydařený počin, jímž nakladatelství Akropolis opět potvrdilo svůj vysoký standard a zásluhy ve vydávání hodnotné španělské literatury.
