Tvar 14/2013

[Recenze Sešit zeleně. Po mnoha letech]

Léčivý pramen v barvě trávy

Není to jediná, ani primární funkce poezie, a existují jistě i skvělé básnické knihy, z nichž celý člověk snadno onemocní, leč čas od času se vynoří i básnická kniha, jejíž četba léčí, hojí, nadnáší. Takto léčivým počinem je svazek zahrnující dvě knihy francouzského básníka švýcarského původu Philippa Jaccotteta (nar. 1925) Sešit zeleně a Po mnoha letech. Oba celky se skládají z básnických próz, zápisků a básní. Jaccottet není českému čtenáři neznámou veličinou. Poprvé jsme se mohli s rozsáhlejší ukázkou z jeho díla setkat v antologii francouzské poezie druhé poloviny dvacátého století Maximum poezie (Československý spisovatel 1990). V roce 1997 pak vyšel v Torstu v překladech Jiřího Pelána a Jiřího Pechara průřez jeho dílem pod názvem Myšlenky pod mraky a jiné básně. Na sklonku minulého roku nakladatelství Filip Tomáš – Akropolis vydalo jeho poslední dvě básnické knihy v překladu Lucie Koryntové, která vkusně ·vydaný svazek opatřila i přiléhavou studií.

Tento nevšední básník, který bývá řazen k básníkům „návratu k lyrismu“ (podobně jako např. u nás známější Yves Bonnefoy), se nám nyní představuje tímto vějířem básnických próz. S náročnou přesností nepostrádající ovšem velkolepé básnické gesto ohmatává nejvšednější výjevy života, především zjitřené prožitky přírody, její proměny (autor žije téměř celý život na jihofrancouzském venkově) a s vlídnou intenzitou zachycuje své jemné reflexe chvějící se často na hraně bytí a nebytí. Lhostejný k nejrůznějším básnickým módám, které mizí v éteru rychlostí letní přeháňky, podstupuje tento básník tradiční (milostný) souboj s časem a vykupuje okamžiky, které coby básník vykoupit musí. Ostatně už v úvodu své zázračné knihy nám říká: „Někdy mě napadá, že jestliže stále píšu, pak je to proto – nebo by to především mělo být proto –, abych shromáždil více či méně přesné zlomky radosti, která snad kdysi dávno vybuchla jako vnitřní hvězda a rozhodila v nás svůj prach.“ Jaccottetovy lyrické prózy i drobné básně se vydávají po stopách těchto zlomků radosti, nechávají se vést onou vnitřní hvězdou a současně, jak je patrno i z této ukázky, zaznamenávají i samotný básnický proces, stávají se tak dvojí meditací – meditací ·o povaze skutečnosti i meditací o záznamu takového prožitku.

Vnitřní hvězda vede básníka do blízkosti té nejprostší krásy, což už samo o sobě zní v naší době jako rouhání. Tak se průzory jeho meditací stávají třešně a kdoule, plané růžičky a mandloně, šípky a čekanky, především stromy a květy. Tu i tam sice vyraší nějaká ta hora a zazpívá skřivan, tu i tam se ve verších mihnou lidé a jejich výtvory {básně a obrazy), vždy ovšem v sepětí s krajinou a jejími okamžiky, avšak hlavní slovo má stále květena – organická něha vydechující do nás své jemné závratě, svá křehká světla.

Erbovními barvami těchto básní (ano, ony to jsou všechno básně, i když se cudně převlékají do prózy) jsou zelená a bílá. Je příznačné, že na místě, kde básník představuje „blazon svého sadu“, se objevují i dva básníci a jeden malíř, jejichž inspiraci nelze v knize přehlédnout: „Jak jsem se těmito barvami ve snění a v myšlenkách zaobíral, vzpomněl jsem si najednou na Dantův Nový život ... Ten název totiž ve mně vzbuzoval představu dívek stejně ušlechtilého ducha jako čistého srdce, jež ve skupinkách jako hudebnice procházejí, rozprávějí, co chvíli hledí vážně nebo se zas smějí, a přes svou čistotu nejsou vůbec odhmotněné, nýbrž jsou žádoucími sestrami andělů, v tehdejším malířství všudypřítomných. V mé představě měly mladé ženy bílé, zeleně vyšívané šaty, jaké podle mne měla postava Jara, vyobrazená na frontispisu fragmentu Hyperionu [...]) nebo postava Flóry s věncem a náhrdelníkem z květů na Botticelliho obraze Jaro (a sám Hölderlinův text mi svou mladistvou ušlechtilostí Nový život připomíná).“

Dante a Hölderlin, Botticelli a Giotto (jehož freska sehrává na jednom místě druhé knihy významnou roli okna do světa nebožtíků): z této společnosti Jaccottet těží, z jejich přítomnosti se učí svým závratným pozorováním. Ostatně s Dantovým Novým životem ho pojí i střídání verše a prózy, především, ale ona dovednost přesného vidění-řeči, čemuž ovšem zákonitě předchází vidoucí láska. Hölderlinův duch se pak prohání Jaccottetovým dílem prostřednictvím vizionářských záblesků v přírodě („Možná to klidné listoví chovalo opravdová, slonovinově bílá vejce Vzkříšení?“). Jistě, Jaccottet je mužem naší sekulární doby, postrádá kosmologický a teologický rozlet Danta, jeho „mystika“ (slovo, které by jistě odmítl) je striktně pozemská („Než se nadobro připojíš k řadě přízraků, napiš, že není vyššího nebe než tento pramen v barvě trávy“), a i Hölderlinovi básniví bozi na jeho procházkách šustí v listoví svými řízami výhradně inkognito. Přiznávám, že mě Jaccottetova metafyzická cudnost coby křesťana místy rozčiluje, snad právě pro jeho nebývalou blízkost Prameni, z něhož všechny prameny, i ty v barvě trávy, vyvěrají, ale uznávám, že tato ostýchavost je současně i jeho silou, jeho něžnou zbraní.

Při četbě jeho básní jsem si nemohl nevzpomenout na jiného velkého Florenťana, novoplatonského filosofa a mága Marsilia Ficina (který mohutně ovlivnil právě Botticelliho). Ten doporučoval jako součást terapeuticko-magických rituálů recitaci básni a hymnů (především orfických) a byl přesvědčen o jejich léčivém účinku na ubohé učence sužované vysušujícím působením obávaného starce Saturna. Kdyby filosof hvězdného přátelství žil dnes, jistě by doporučil četbu Jaccotteta. Jsem hluboce přesvědčen, že jeho dílo by se nemělo prodávat v knihkupectví, ale rovnou v lékárnách.

AdamBorzič 

Tvar 14/2013