Tvar 4/2013

[Recenze Žalmy z Petfieldu. Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století]

Vraždy, každodennost a transcedence

„Chcete-li co vědět, já se však přece něčeho bojím a v něco málo věřím. Že mě někdo pořád vidí a slyší, někdo skrytý, kdo je ke mně hrozně lhostejný. A jen se dívá a poslouchá. Je-li tohle zárodek náboženské víry, tedy to znamená, že se Boha bojím, ale nemiluji ho. On se mne nebojí a také mne nemiluje,“ píše Egon Hostovský v knize Půlnoční pacient.

Neustálá paranoia. Pohled, který dohlíží, ale není nijak zhmotněn. Dveře, které buď nevedou nikam, nebo je za nimi odhalen pouze další vchod. Ztráta identity, rozpouštění se ve struktuře města. Vraždy, vyslýchání, násilí. Mechanická dehumanizace jednotlivých postav, ba dokonce celého prostředí. Jako kontrapunkt: neurotická potřeba transcendence. Světci, kterými se stávají (či jimi jsou již na počátku příběhu; kdo to dokáže přesně říct?) obyčejní lidé snažící se o splynutí s prostředím, avšak této snaze je intenzivně zamezováno nahodilým, a přitom až děsivě pravidelným výskytem ostatních postav v niterném prostoru hlavních hrdinů. Mystika, odkazy k absolutnu a nemožnost úniku. Tak by se v jednotlivých heslech dala definovat poetika Egona Hostovského.

Vladimír Papoušek se ve své nové knize již podruhé vydává po stopách života a tvorby Egona Hostovského. Je tedy nutné se ptát, proč znovu? Nestačila by jedna publikace? Nejedná se pouze o „recyklaci“ prozkoumané oblasti? V první knize z roku 1996 (Egon Hostovský: Člověk v uzavřeném prostoru) přistupoval Papoušek k dílu E. Hostovského z hlediska motivické analýzy jednotlivých uměleckých textů, hlavním tématem byla jejich souvztažnost, otázka kompozice: „To vlastně byl pokus o uzavřené čtení, interpretaci, která, jak se mi ukázalo později, byla jistým typem vlastního misreading. Kniha zachycovala pokus přečíst celého Hostovského v jistých, téměř mystických souvislostech, konstruovaných kolem vypravěčova proměňujícího se obrazu světa, přičemž tuto vlastnost lidského světa sleduje vypravěč jako pád a dezintegraci veškerých hodnot“ (str. 12). Papoušek tedy pátral po vnitřní logice celku díla, o Hostovském se často zmiňuje v knize Existencialisté (2004), zde však působí spíše jako jeden z autorů, u kterých lze spatřovat základní rysy existenciální imaginace, a není mu věnována obšírná pozornost. V Existencialistech je však také patrný jistý metodologický posun. Imaginace a její proměny či určující rysy v tom kterém diskursu a době. Tato tendence ke sledování proměny imaginace, která je spojena se čtením jako odhalováním a následováním stop zanechaných v univerzu dobových promluv, je esenciální v Papouškových dalších knihách (Gravitace avantgard, Cosmogonia − napsána spolu s Petrem A. Bílkem, a v neposlední řadě také Dějiny české moderny). V nich dochází k přijetí některých motivů tzv. „nového historismu“. Vliv tohoto směru, který navazuje na dílo Michela Foucaulta, lze v současném bohemistickém bádání přehlédnout jen stěží. Stephen Greenblatt (asi nejznámější zastánce nového historismu) klade důraz na pohyb konkrétního diskursu v konkrétní době; v jeho případě se jedná o diskurs alžbětinské doby. Papoušek tento náhled posouvá ještě dále: „[…] deskripce pohybů a stop v našem pojetí znamená přesun zájmu právě k oněm jednotlivým pohybům a strategiím“ (str. 15), čímž se snaží vyhnout konstrukci morfologického útvaru, který děsí „svou nelidskostí“ (str. 15).

Nejenom pohyb textu a jeho přeznačení, ale také přijetí specifického náhledu na řeč. Zde se Papoušek inspiruje Austinovým rozdělením řečových aktů na konstativy a performativy. Konstativ je taková promluva, která si neklade nárok na změnu stavu věcí ve světě. Performativ je naopak řečí, která „něco dělá“. Typickým perfomativem je například „křtím tuto loď jménem Mellisa“ či „odsuzuji vás na pět let bezpodmínečně“. Papoušek tuto sféru propojuje s oblastí ideologie: „Kde působí nějaký mocenský zájem, kde vůči sobě stojí na jedné straně pohlcující či umlčující sila a na straně druhé síla odporující, bránící se či subvertující, tam všude musí být přítomny řečové akty, které něco dělají.“ (str. 14)

To je vlastně celý teoretický fundament, ze kterého Papoušek vychází, a zároveň jej představuje velice stručně a s lehkostí. Pro čtenáře, troufám si tvrdit, je tento přístup osvěžující. Vždyť se velice často setkáváme s rozvleklými a nudnými začátky knih, ve kterých autor pouze sumarizuje to, co již o tématu řekli jiní. Není výjimkou, že tato, v mnoha případech redundantní, metodologická a teoretická deskripce zabírá i půlku knihy. Proto hodnotím zvlášť pozitivně, že se Papoušek s tímto tématem vyrovná ihned v první kapitole, která čítá nějakých dvanáct stran. Je hned zřejmé, že autor má co říct a nemusí používat různých teoretických obezliček.

Poznámka o ideologii je pro Papouškův pohled na dílo Egona Hostovského zásadní. Lépe než o dílu je ale hovořit o textech. Papoušek totiž při „inscenaci“ příběhu o E. Hostovském vychází jednak z jeho románů a povídek, ale také ze spisovatelových dopisů. Nejedná se však pouze o pohled „dovnitř“, Papoušek bere v úvahu i vnější faktory ovlivňující spisovatelovu tvorbu – zejména biografii. Námitka proti biografismu či bezbřehému psychologismu však může být zamítnuta. Pokud Roland Barthes v roce 1968 pompézně vyhlásil smrt autora, je nyní díky přiznání idealistického limitu strukturální analýzy vyprávění jasné, že lze sotva oddělit autorův život od jeho tvorby. Jistě, jsou spisovatelé, jejichž biografie je velice skoupá na nějaké závratné události či dynamické zvraty; v jejich případě nemá mnoho smyslu uvažovat o biografii. Na druhé straně jiní autoři (a jedním z nich je právě E. Hostovský) neustále promítají vlastní zkušenost světa do svého díla. Tím nechci tvrdit, že by text mohl působit jako zrcadlový obraz vnější reality. Je nutné jej pojímat jako jistý performativní akt, jako promluvu v síti jiných promluv, jako záznam, který se snaží „něco dělat“, a také jako jistou stylizaci autora.

Na toto téma klade Papoušek důraz zejména v kapitolách „Nezvěstný“ a „Amerika“, které tvoří jádro předložené knihy a jsou podle mého názoru nejpovedenější. Hostovský sám byl před druhou světovou válkou uznávaným spisovatelem a pracoval v diplomatických službách. Byl ale kvůli svému židovskému původu nucen emigrovat a usadil se v Americe. Zde vládne atmosféra neustálého podezírání a nejistoty. Hostovského pozice je ztížena také tím, že nesouhlasí s politikou exilové vlády. Tyto zkušenosti zdatně přenáší do svých románů, stejně jako návrat z emigrace a následné vítězství komunistické strany pro něj zdaleka není pozitivním zážitkem. Vrací se do Ameriky a píše další romány. Jejich úspěch je, v cizojazyčném prostředí, založen zejména na výběru kvalitního překladatele, což se ne vždy povede. Hostovský stojí na hranici celosvětového úspěchu, nikdy se jej však nedočká.

Kromě tajných služeb a motivu pronásledování hraje v Hostovskeho dílech důležitou roli také řeč, symbolismus (či mysticismus) a transcendence: „Tam, kde je temno nejtemnější – v románu Dobročinný večírek –, se ovšem opět zjevuje odkaz k absolutnu a mystice, byť jen v podobě bezmocného Boha, který musí plakat nad všemi – spravedlivými i nespravedlivými –, ale nedokáže nijak zasáhnout do šíleného světa, který stvořil.“ (str. 147)

Proč ale pravě název knihy Žalmy z Petfieldu? Děj prózy Epidemie, Hostovského labutí písně, se odehrává v maloměstě Petfield, v němž hlavní hrdina postupně zaznamenává smrt několika mužů středního věku. Nikdo však jeho podezření na epidemii nebere vážně a do toho se mu postupně odcizuje rodina. V maloměstě funguje falešný řád: „Americké domácí štěstí se tak stává dalším reprezentantem falešného řadu, který v lidech zabil smysl pro řád skutečný a přirozený.“ (str. 133) Není právě toto explikaci Hostovského zkušenosti v emigraci? Metafyzická vina a naděje na spásu. Pravda a mystika. I v případě Epidemie, jak píše Papoušek, lze přijmout tezi, že hlavní hrdina je jedním z řady nepochopených proroků a věčným hledačem pravdy (str. 135).

Potěšila mě také příloha, která obsahuje rozhovor s dcerou E. H., mnoho fotografií, několik dopisů a různé Hostovského texty. Papouškova kniha v sobě spojuje erudici a svěží styl. Je jednou z publikací, které se čtou s takovým potěšením, že jejich konec přichází možná až příliš záhy.

Martin Charvát

Tvar 4/2013