Tvar 7/2002

[Recenze Sametový rozvod]

Autorčina šestá, vlastně první

Teprve nyní, když si univerzitní profesorka Jindra Tichá (1937), působící v novozélandském Dunedinu, svými pěti cestopisnými knihami, v nichž spojuje osobní zážitky s vnímavým poznáváním pro nás exotické ciziny, vytvořila dostatečně širokou čtenářskou obec, vychází její prvotina Sametový rozvod. Vznikla v roce 1993 jako jedna z mála uměleckých, respektive literárních reakcí na rozdělení Československa.
Metoda proplétání několika – v tomto případě zdánlivě dvou, ve skutečnosti tří oddělených proudů – (mimochodem připomínám nové odeonské vydání slavného románu Divoké palmy Williama Faulknera, jenž tuto kompoziční formu uplatnil virtuózně, což o díle tehdy začínající spisovatelky Tiché samozřejmě prohlásit nelze) – jako by povyšuje vylíčení citového zážitku – v Sametovém rozchodu jde jak o proces rozchodu manželů po pětatřicetiletém soužití, jenž je paralelou s připravovaným rozdělením státu posouván do vyšší, československé dimenze, a ve třetím, rovnoběžně probíhajícím pásmu o životě tvůrce Deklarace nezávislosti, pozdějšího prezidenta Spojených států Thomase Jeffersona do ještě vyšší dimenze světové. Autorka tím pravděpodobně chtěla vyjádřit přesvědčení, že rozchod, jakkoliv citově nelehký, staví před jedince i nové státní útvary povinnosti, avšak i výhody osamostatnění. Je na každém z patrnerů, zda bude mít sílu, aby v budoucnosti obstál.
Jeffersonovský proud, v Sametovém rozvodu označovaný jako Sentimentální výchova I. – X., první a hlavní příběh nedynamizuje, pouze podmalovává. Hraje zde podobnou funkci jako na olejomalbě portétované osoby aranžmá a barva pozadí. I v tom, stejně jako v konečném vyústění, vidím rozdíl proti Divokým palmám. Úděl Thomase Jeffersona s jeho vdoveckým poměrem k mladičké černé otrokyni, s níž (snad) zplodil několik dětí, jež až po jeho smrti, 14. července 1826, přesně v den 50. výročí vyhlášení Deklarace nezávislosti, byly podle jeho poslední vůle propuštěny na svobodu, lze těžko srovnávat s milostným úletem hrdinčina stárnoucího manžela (což se stalo důvodem jeho rozvodové iniciativy). Předpokládám, že hledat zde jakoukoliv paralelu racionálně zaměřená autorka ani nezamýšlela.
Faktem však je, že hlavní proud – konfrontace vzpomínané minulosti se šokem z přítomnosti, prožívaným po návratu z exilu, nebo spíše při návštěvě (jež ostatně nebyla první, uskutečnila se ale poprvé po listopadu 1989), má barvu hodně temnou. To, co hrdinka (je zbytečné připomínat, že není totožná s autorkou, i když byla z její vůle obdařena rolí vypravěčky) shledává – je odpor až zhnusení téměř vším, s čím se setkává „doma“, kde se už dávno takto necítí; od jednání a chamtivosti příbuzných i někdejších známých přes špínu hotelů, špatných služeb, ošuntělost domů až k naprostému odcizení. V jejích kritických očích obstojí leda kopcovitě zvlněná krajina, pokud ovšem nebyla pokažena šerednými stavbami. S neskrývanou radostí a úlevou po půl roce, v zimě prvního roku České republiky, odtud odjíždí – a vida, na frankfurtském nádraží konstatuje, že „duch východní Evropy už nahlodal i německou spořádanost“.
Co vše způsobilo onu hlubokou depresi sílící během pokusu o návrat do řeky mládí, v obrazech gymnaziálních Karlových Varů, pražských fakultních studií, kamarádství, lásek, vlastní svatby? Řekla bych – jedličkovské poznání, že její životní pouť se právě přehoupla přes polovinu. Po předchozím strmém stoupání k ní přichází věk, v němž jí ubývá někdejší schopnost či emigrantská nezbytnost přizpůsobení.
Pochopila jsem to srovnáním s její zatím nejúspěšnější knížkou reportáží Pacific letters (některé části byly publikovány ve Tvaru). I „nový domov“, který kdysi nadšeně přijala za svůj, jako by se jí před očima měnil, rovněž k horšímu (kriminalita aj.). Že by duch Evropy (a Asie) nahlodal i Nový Zéland? Nebo je tím rozrušujícím elementem sám čas jedincova života, ta neustále probíhající proměna, kterou mnozí z nás nedokážou vstřebat, natož pak přijmout?