Z literárního odkazu Vladimíra Holana (1905–1980) známe vše, co básník adresoval veřejnosti, jeho korespondence však byla dosud zveřejněna jen z velmi malé části. O dílčí nápravu této situace se postaral Martin Dvořák, jenž na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obhájil v roce 2015 diplomovou práci Korespondence Vladimíra Holana a nyní její rozšířenou (a v něčem naopak redukovanou) verzi nabízí v knižní podobě.

Soubor nazvaný citátově Umlkám do čekání (podtitul je shodný s názvem oné diplomové práce) představuje jen malou část z listovní pošty, jež proudila od básníka a k němu. V Památníku národního písemnictví, připomíná editor, uchovávají „oddíl Holanovy přijaté korespondence“, který čítá „5257 jednotek od 982 pisatelů (nepočítaje v to korespondenci korporační, v níž je uloženo 784 přijatých dopisů od 215 institucí)“.

Zatímco na fakultě se Martin Dvořák zabýval Holanovou korespondencí s Eduardem Bassem, Jakubem Demlem, Jaroslavem Durychem, Ladislavem Fikarem, Egonem Hostovským, Janem Mukařovským, Kamilem Bednářem, Karlem Cvejnem, Ludmilou Gregorovou, Karlem Konrádem a Jaroslavem Pilzem, v knižní podobě, do níž studentský výkon metamorfoval, bylo posledních pět korespondentů nahrazeno čtyřmi jinými: Josefem Horou, Františkem Hrubínem, Josefem Vašicou a Vlastimilem Vokolkem. Proč? „Při výběru dílčích korespondenčních vláken bylo přihlíženo ke vztahu pisatelů i kulturně-historické hodnotě obsahu jejich psané komunikace.“

Zveřejněné dopisy (celkem 362) dokreslují portrét Vladimíra Holana, jak si jej čtenáři vytvořili z jeho díla, z odborných prací či z publikovaných vzpomínek na básníka. Jde o korespondenci pouze s muži, vesměs přátelskou, místy až láskyplnou. Deset oddílů je uspořádáno chronologicky (jak taky jinak), takže s Holanem tady desetkrát stárneme a v knize se poměrně daleko od sebe dostává to, co by patřilo k sobě (jenže to by se musela jen podle časového kritéria poskládat veškerá dostupná korespondence odeslaná i přijatá, snad i listy třetích osob se vztahem k líčeným událostem, viz čtyřsvazkovou Korespondenci Boženy Němcové či Korespondenci Karla Havlíčka, z jejíchž plánovaných šesti knih už vyšly dvě), například 21. února 1961 napsal Holan Hrubínovi: „Jsem po operaci, už pár dníčků doma, prázdný jako housle v rukou fantoma“ (s. 179) a 7. dubna 1961 zopakoval přirovnání Vokolkovi: „Jsem po operaci, prázdný jako housle v rukou fantoma“ (s. 277).
Překvapí nás možná Holanův uctivý vztah k Demlovi a Vašicovi, praktický k Hrubínovi (žádosti o svazky z veřejné knihovny, v níž byl Hrubín zaměstnán), postupně důvěrný k Vokolkovi (Vážený pane Vokolku, Milý pane Vokolku, Drahý Vlastimile, Můj drahý příteli, Můj drahý) a rezervovaný k Hostovskému – ten se ozval z amerického exilu po dlouhých letech 13. července 1972, těšil se, že napíše „příště rád a víc“, adresát odpověděl ve třech větách, jako by už umíral, do smrti mu však ještě zbývalo skoro osm let (zatímco Hostovskému necelý rok).

Zamrzí drobné chyby a nedůslednosti, jako na každém díle žádajícím si hodně času a soustředěného úsilí. Autor jistě dělal, co mohl, možná i lektoři (nevíme, v jakém stavu dostali rukopis k posouzení), poslední instancí tedy mělo být nakladatelství… Říká-li editor, kdy zemřel „Horův otec“ (v Holanově dopise jen „tatínek“), snad by nám mohl prozradit, že se jmenoval Antonín, není nijak obtížné se k té informaci dostat. O Holanově dopise Hrubínovi z 30. ledna 1950 čteme pobaveně, že je psán „černým fixem“, jenže to není možné, popisovače v té době ještě nebyly vynalezeny, Holan takový psací prostředek nemohl tenkrát držet v ruce. Český spisovatel, publicista a překladatel je v textu i v rejstříku uveden jako „Karel Zdeněk Slabý“, jenže on je Zdeněk Karel Slabý. „Překlepy“ jako „dopisu, jenž Demlovi napsal“ (jejž!), „fond Josefa Vašicy“ (Vašici!) či „spisovatele Saint-Johna Perceho“ (Perce!) tam taky být neměly, ale kde dneska nejsou, že?
Záslužná edice, samozřejmě!