Mezi ANO a NE
[Recenze Květen]
Drobná knížka čtvercového formátu, kterou autor Ondřej Koupil nazval Květen, se v mé knihovně neobjevila náhodou. Objednal jsem si ji, neboť mě jako milovníka klasické literatury zajímalo, jak může současný autor naložit s klasickým dílem. Ano, uvažujete správně, pakliže se vám při vyslovení názvu Květen vybavil Máchův Máj. Tato drobná knížka – slovy autora – je rekompozicí jednoho ze základních děl české literatury 19. století.
Už zde jsem zpozorněl, slovo „rekompozice“ totiž nepatří do základní výbavy mého slovníku, ale samo o sobě mě zaujalo. Autor nás v kontextu významu slova odkazuje do hudební sféry, ovšem hudební slovníky, jež jsou v mém knihovním vlastnictví, toto slovo neznají. Nepohoršujme se nad neznalostí mých slovníků, je to slovo nové a moderní, tak jako mělo být moderní básníkovo pojetí starého dobrého Máje.
Přiznám se, že modernost toho slova je v oblasti použití hudebního a literárního kontextu, protože jinak je slovo „rekompozice“ známo již dlouho, a to z oblasti zkoumání jazyka, kde jej používáme ve slovotvorbě. Rekompozice značí proces opakování tvorby složeného slova, kdy k již složenému slovu se přidruží další, a vznikne tak něco jako složenina na druhou (např. rychloteploměr rychlo+(teplo+měr). A tak se oklikou dostaneme k jádru problému. Rekompozice je „skládání na druhou“, ale pozor, nejde jen o jednoduchou novost, všimněme si, rychloteploměr není jen tak obyčejný starý teploměr s novým názvem. Takže Květen přece jen nemůže být Májem. A aby si to čtenář snázeji uvědomil, nabízí autor dva texty v jednom svazku. Takové tak trošku synoptické vydání, v němž vedle textu Ondřeje Koupila na jedné stránce najdeme i Máchův text.
Zatímco Máchův text je notoricky známý, i když pro většinu populace jen z vyprávění a ukázek, Květen Ondřeje Koupila pravděpodobně zůstane zasunut na literární periferii. Zní to jako radikální odsouzení nového textu. Vůbec ne, nemyslím si, že by textově, výrazovými prostředky či formálně byl Koupilův text špatný, jeho Květen je zručná řemeslná práce, svědčící o autorově jazykovém citu a vřelém vztahu ke klasikovi.
Takže se ptáte, proč nevěřím Koupilovu textu? Právě pro tu možnost srovnání. Nemyslím si, že by čtenáři, kteří nečtou poezii, se s vervou a radostí vrhli na Koupilův text. Čtenáři poučení možná ocení erudovanost Koupilových veršů, ale v duchu hesla: „Proč jít ke kováříčkovi, když můžu ke kováři,“ sázím na Máchu. Myslím, že praxe mi dá za pravdu. Mimochodem, kolik znáte moderních úprav, které předčily originál?
Koupilův Květen je v podstatě překladem z jazyka první poloviny 19. století do současného jazyka. Převeďme celý problém na otázku živé a mrtvé literatury či otázku, je-li cesta k popularizaci klasické literatury přes moderní úpravy. Jsme-li schopni číst literaturu 100 nebo 200 let starou, nebo je pro nás již definitivně jen a jen učební látkou.
Zatímco v zahraniční literatuře kupodivu tenhle problém nepociťujeme, protože čteme-li světové klasiky 19. století, většinou je čteme v moderních překladech. S českou literaturou je to složitější, zde jsme většinou odkázáni na původní jazykový a literární potenciál. A tím se dnešnímu čtenáři český klasik vzdaluje. A tak se objevují snahy, které nám nejen překládají dílo do současného jazyka, ale také je zjednodušují, vypouštějí popisné pasáže, přetavují se do komiksové podoby a předkládají nám místo klasické literatury moderní instantní texty. Ten Koupilův patří k těm erudovanějším, ovšem jeho moderní přebásnění dle mého soudu posunulo text jinam.
Karel Hynek Mácha psal Máj jako pětadvacetiletý, v době krize ve vztahu s Eleonorou Šomkovou. Do Máje vtělil svou životní romantickou tragédii. Tato tragédie je nejen deziluze z lásky, ale také z životního rozčarování a obavy ze smrti. Je to dílo mnohovýznamové, ale téma lásky je nade vším, Máchovo pojetí udělalo z příběhu otcovraha jedinečný a originální nadčasový příběh o lásce, životu a smrti. Ovšem Koupilovo přebásnění poslalo příběh do roviny civilnosti, banálnosti až triviálnosti.
Vše se dá dokumentovat. Zamysleme se nad Vilémovým vzlykem z druhého zpěvu. Ten je totiž zásadní pro pochopení smyslu básně. Vilém v něm prozrazuje příčinu svého neštěstí.
Mácha:
„Ach – ona, ona! Anjel můj! / Proč klesla dřív, než jsem ji znal? / Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? / Má kletba“ – Léč hluboký žal / umoří slova. Kvapně vstal; / nocí řinčí řetězů hřmot / a z mala okna větně zrak / zalétá ven za hluky vod.“ KOUPIL, O. (2020) Květen. Rekompozice Máchova Máje. Praha: Akropolis, s. 34.
Koupil:
„Byla můj Anděl. Jenže proč dřív, / než jsem ji poznal, podvedla mě? / proč to byl otec? Pro jaký div / svedl ji? Kletba“ zajíkavě. / zmlk; řetěz táhne , zmatek v hlavě. / Z malého okna vězeň hledí / na spoustu vody v malé hloubce.“ Tamtéž s. 35.
Koupilovo „byla“ a „byl“ v porovnání s vyjádřením Máchovým zbavuje text dramatičnosti, prvoplánově zasazuje vyprávění do minulosti, a tím je mění v historku, což je podtrženo slovem „podvedla mě“. A ejhle, máme zde příhodu o erotickém vzplanutí staršího muže k mladé dívce. Skutečnost je předkládána plačtivě, bolestínsky, zdůrazněným „zajíkáním se“.
Naopak Mácha pracuje mnohem úsporněji, my víme, že se událost odehrála v minulosti, ale tato je vyprávěna nadčasově, bez zbytečného zdůraznění minulého času. Vězňovo horečné přemítání o zpackaném životě je dramatizováno vhodnějším výběrem slov. Vězňovy otázky uvozené slovy „proč – proč“ jsou nábojem dramatičtější a vzrušené, než Koupilovo uvození „jenže – proč“. Všimněme si, jak Mácha pracuje s nedoslovností, zmatek ve vězňově hlavě navozuje charakterem otázek, kdežto současný autor je doslovně mluví o „zmatku v hlavě“.
V témže duchu můžeme upozornit na skutečnost Máchova náznaku a nedořečenosti, vždyť on mluví jen o „poklesku“, kdežto moderní autor znalý čtenářovy lačnosti po bulvárních informacích mluví pregnantně hned o „podvodu“. Mácha o ničem takovém nemluví! Poklesek není podvod!
Koupilův text zcela rozbil romantické pojetí absolutní lásky, Máchovo „Bez konce láska je! -Zklamánať láska má!“ Tamtéž s. 102. je filozofické vyjádření neuskutečnitelného romantického snu po nalezení pravé a jediné lásky až za hrob. Koupilův text tuto filozofii převedl do reálného světa, ale o tom si můžu přečíst v deníku Blesk.
Suma sumárum vnímám tyto pokusy jako součást snahy zpřítomnit českou klasickou literaturu, ale pro mě je to v duchu cimrmanovské poetiky slepá ulička lidského poznání a volám: „Tudy ne, přátelé!“
