Poetika seriálové fikce
[Recenze Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění]
Pokračování ve vyprávění příběhů je v lidstvu zakořeněno od nepaměti. S vyprávěním se setkáváme nejen v kulturním a mediálním prostoru, ale prakticky při každodenní komunikaci. Přesto se momentální nabídka česky psaných či do češtiny přeložených knih zabývajících se vyprávěním příběhů ve filmovém či seriálovém prostoru nemůže pyšnit příliš velkým množstvím titulů. Radomír Kokeš zvaný Douglas je ovšem jeden z mála naratologů a filmových teoretiků, jenž se zabývá právě způsoby a možnostmi vyprávění. Už jeho první publikace s názvem Rozbor filmu (2015) představila analytické nástroje vedoucí ke schopnosti porozumět filmovému dílu a naučit se klást ty správné otázky. Světy na pokračování s podtitulem Rozbor možností seriálového vyprávění v této dikci pokračují.
Čtenář, který má Kokešův Rozbor filmu přečtený, se dostává při čtení knihy Světy na pokračování do mírné výhody. Zaprvé se některé pojmy a informace ohledně chápání filmového díla (narace, estetika atd.) opakují a zadruhé je čtenář již zvyklý na autorův vysoce redundantní a akademický styl psaní. Je chvályhodné, že Kokeš na čtenáře myslí a své myšlenky a postřehy ihned validuje a dokládá na příkladech, ve kterých jednotlivé pojmy srozumitelně vysvětlí a komplexně propojí s dalšími. Přesto si troufám tvrdit, že neznalým čtenářům bude chvíli trvat prokousat se hustým sítem informací podpořeným vysoce akademickým stylem psaní, čemuž odpovídá i bohatý poznámkový aparát a seznam odborné literatury.
Teoretičtěji řečeno, kumulativně zprostředkované informace o příčinně spojitých stavech věcí tvoří v případě polonávazné seriality časovou a logickou osu makrosvěta jako celku. (str. 38)
Kokeš se na základě obrovského množství zanalyzovaných seriálů a dostatečně rozsáhlé odborné literatury snaží v knize postihnout díky své vlastní navržené poetice seriálové fikce bohatost seriálových děl a objasnit jejich vzájemnou interakci. Světy na pokračování jsou rozděleny na tři vzájemně se ovlivňující celky – serialita jako soustava, serialita jako rejstřík možností a serialita jako analytické prostředí. Slovo „serialita“ je přitom klíčovým pojmem celé knihy. Jedná se o „vztah mezi stavem věcí v makrosvětě na konci epizody stávající a stavem věcí v makrosvětě na konci epizody předcházející.“ (str. 16) Seriály jsou Kokešem rozděleny do pěti typů serialit – seriality oddělené, nenávazné, polonávazné, návazné a rozrušující. Každá serialita má různá specifika a způsoby propojení fikčních postav s makrosvětem.
Prvním typem je serialita oddělená, v níž stav věcí na konci epizody stávající nesdílí se stavem věcí na konci epizody přecházející žádné fikční postavy. Druhý typ představuje serialita nenávazná, ve které epizoda stávající sdílí nejméně jednu fikční postavu se stavem makrosvěta na konci epizody předcházející, aniž by však v rovině narativní příčinnosti byly tyto epizodní světy jakkoli otevřeně propojeny. V případě třetího typu, polonávazné seriality, představují epizodní světy poměrně uzavřené vyprávěcí celky, ale zároveň nejméně jedna příčinně propojená řada událostí pokračuje ve stavu věcí epizody stávající. Ve čtvrtém typu, v návazné serialitě, převládá lineární příčinné propojování epizodních světů na více úrovních. Pátý typ, rozrušující serialita, nakonec problematizuje dosavadní přímočaré uspořádání epizodních světů. Spíše než jejich řadu totiž vytváří síť vztahů mezi fikčními prvky v obou stavech věcí makrosvěta, v níž se dosud platící stav věcí v makrosvětě přepisuje či zpětně upravuje. (str. 16–17)
Rejstřík seriálů, které slouží jako názorné příklady, se povětšinou skládá z amerických, britských a československých titulů. Jde o zcela logický krok, protože se čtenář ihned identifikuje s popsanou ukázkou. I tak by bylo zřejmě na místě doporučit ještě před přečtením knihy zhlédnout některé seriály jako 24 hodin, Akta X, Columbo, Dallas, Doctor Who, Kriminálka Las Vegas, MacGyver, Mr. Bean, Slavné historky zbrojnické nebo Za rozbřesku. Seriálům 24 hodin (čtvrtá sezona) a Mr. Bean je pak věnovaná celá poslední kapitola, kde jsou oba podrobeny poměrně detailní analýze v souvislosti nejen s dosavadním pojmoslovím knihy, ale také s již výše zmíněnou předchozí publikací Rozbor filmu téhož autora. Pro některé čtenáře může být trochu matoucí občasné zapojení filmových sérií ve výkladu, kdy např. v podkapitole nazvané „Aranžmá fikčního makrosvěta“ autor na příkladu prvních tří dílů Harryho Pottera demonstruje míru důležitosti singulárních vlastností u profesora Albuse Brumbála ve vztahu k fikčnímu světu. Podtitul a synopse knihy totiž svádí k jasně definovanému souboru výzkumu seriálových děl, který je takovými výjimkami znegován. Do jaké míry se jedná o rušivý element a do jaké míry příjemné zpestření, je pouze a jen subjektivním názorem každého čtenáře.
Největší síla Světů na pokračování tkví v jejich dopadu na akademickou půdu. Je evidentní, že širokou paletu seriálů nelze v takto střídmém rozsahu pojmout ze všech možných hledisek (historického, lokálního, technologického atd.). Poetika seriálové fikce je ale natolik univerzálním a komplexním návrhem, že přímo vybízí další teoretiky a badatele v této oblasti, aby tento Kokešův navržený model patřičně rozvíjeli a obohacovali o své další poznatky specifičtějšího charakteru. Sám autor se koneckonců i v této knize několikrát otřel o různá další ohniska zájmu, která již dříve v nějaké formě zpracoval nebo prezentoval (proces vyprávění u kvazivědeckých seriálů a u akčních filmů pohybu nebo tvoření makroverzálních světů). Ať už tak či onak, další pokračování podobného ražení by si neměl žádný filmový (seriálový) fanoušek, vědec nebo student ujít.
