ČRo 3 – Vltava, Mozaika 24. června 2008

[Recenze Lament]

Jana Štroblová: Lament

Slova poskládaná do krasořečí – tak by bylo možné přiléhavě a v přibližném souzvuku charakterizovat poezii Jany Štroblové (1936), soustředěnou v útlé sbírce nazvané Lament, kterou vydalo pražské nakladatelství Akropolis. Zvukomalba – to je jeden z prvních a zásadních dojmů z autorčiny poezie. Verše, které zasyčí: „Spas ostatky své duše jako sestra bratry zkrkavčelé“, jinde zarachotí výzvou: „Slyš ptačí tamtamy / bubny žluv“, anebo se rozlehnou prostorem ve větách: Území léta už zjara podkopal podzim / lodyhám podrazil nohy„, či v souslovích, z nichž přímo zpívají barvy – o “bažině bažení – o šeru žaltáře – duši přísně tajnosnubné„ anebo o “opeřeném povětří„.
Dalším výrazným rysem tohoto veršotepectví, omamným ke čtení i k poslechu, je baladičnost. Ve sbírce nazvané Lament, je to ostatně očekávatelné, že půjde o poezii ponornou, vyhlubující se z jizev a ran. A tak jako by v básních Jany Štroblové zazníval ozvuk dávných písní, snad i tance, dramatický rytmus, ale momentální vyprávění už má nádech tragičnosti, vyhrocené a vyvedené až k pochmurnosti, ke smutku – a zároveň až k teatrálně úspornému gestu, posunku, náznaku. Stísněnost, duchovní i fyzická, je nesena jediným veršem: “vše je tu v úzkých / samá zeď kolem„. Ovšem hned následným dojmem je napětí mezi slovem, staženým k minimalismu a jednoduchosti, a mezi rozpínavosti, vyšlehující z jeho obsahu, jenž, jakkoliv neochotně, je “vynořován„ a z pouhé prvotní prostorové ne-rozměrnosti je odmykán a nastavován do všehomíra: “Obzor to věčně zadýchané okno / jen velmi zdráhavě se otevírá„.
Právě přes nejasný, rozmlžený, matný okraj a most se v básních Jany Štroblové přechází a přestupuje mezi existenční tíživostí, doléhající na básnířku s hořkostí a smutkem, k ještě tíživější a ještě více hořké existenciální trpkosti, žensky semknuté do ohleduplnosti, ale o to více zraňující a rozněcující (cituji z básně Nanebevzetí): “Jistě na té hoře i rdesno ale především / bílý jetel / kvetly než na nás přišel starý věrný zmar // A dnes náhle tu třepetá křídly / kolem hlavy mi letěl / náš dotek který už tehdy / vstal bezděky z már. Ve svém celku je Štroblové poezie epicky vyzpívaným životem, zkušeností, vypozorovanou smířlivostí bytí, „průvanem nezapomnění“. Není tu místo pro atak, sebeprezentaci ani ješitnost – to už spíš lze zahlédnout náznak rezignace nebo odevzdanosti, když básnířka dvojsmyslně slibuje, že „příště si dáme schůzku v oblacích“.
Do svých veršů, do jejich obsahu i pojmenování, vložila autorka vroucnost, která přísluší nejspíše modlitbám. V kombinaci pečujícího soustředění s nadhledem a v odvaze k rekapitulaci vytvořila paradox pokorného rozpětí, v němž se plně a při vědomí vezdejší pomíjivosti obrací k nekonečnu. Poezie Lamentu je zpěvným nářkem, ladně zdrsnělým v rozostřenosti veršů: „Překotné ráno ze samého žalu lže / předstírá příchylnost k šeru / přivyká světlu zvolna / a ředěnou krví plní kaluže / v nichž ještě hučí / noc ke všemu svolná.“
A ještě drobnost na závěr: coby douška ke sbírce Lament působí jedna svébytná a možná nezamýšlená báseň v samém jejím konci. Obsah knihy je totiž poskládán z jednoslovných názvů textů do dvou sloupců a čteny, ať už popořadě, na přeskáčku, jako dvojice či opozita, evokují tato slova (v řetězcích „úsvit – únos – opojení – hudba“ či „výstraha – osamělost – přísaha – ostych – ulpění“) malebnost i napětí. Zkrátka energii až do posledního nadechnutí.

Milena M. Marešová