Fricke má za sebou už čtyři romány. Ten poslední, o kterém je řeč, mezinárodní bestseller Dcery, právě ve výsostně čtivém překladu Michaely Škultéty vydalo nakladatelství Akropolis.

Román by se klidně mohl jmenovat Kamarádky – jeho těžištěm je totiž přátelský vztah dvou žen ve středních letech, vypravěčky Betty a Marthy. Obě mají komplikovaný vztah se svými otci. Betty je od dětství postižená četnými partnerskými rozchody své matky a za otce si „vybrala“ italského muzikanta, který jednoho dne záhadně zmizel. Trauma dětství se u ní projevuje i jistým nadhledem hraničícím s cynismem, který z ní ovšem dělá neobyčejně bystrou pozorovatelku svého okolí a vynikající vypravěčku. Zatímco Betty, stižená traumatem minulosti, žije samotářským životem, Martha vztah navázala, ovšem traumatem prochází v přítomnosti, neboť se opakovaně a neúspěšně v pokročilém věku pokouší otěhotnět.

Betty se dle svých vlastních slov živí tím, že „zmizí z města“, míněno z Berlína – byt v módní, hipsterské čtvrti pronajímá a cestuje na místa, kde je levněji. Je dokladem autorčina mistrovství, že do románu, který pojednává hlavně o psychickém problému vyrovnání se s rodiči a dětstvím, dokáže vtěsnat řadu postřehů, které se situace obou hrdinek nedotýkají, anebo se jich dotýkají jen nepřímo, třeba tím, že doplňují mozaiku jejich životní situace.

Výlet za smrtí

V tomto případě je to ekonomická disproporce mezi severem (Německo) a jihem (Itálie, později Řecko). Nesentimentální vypravěčka dokáže tento aspekt své životní situace pojednat s osvěžujícím nadhledem a vtipem: „Prodávala jsem svůj domov za 80 eur na noc, většina lidí to tady tak dělala. A každý čtvrtek jsme stáli se svým coffee to go na demonstraci, abychom zachránili místní obchod se zeleninou před vypovězením z nájmu, když ne rovnou celou čtvrť, společně s lidmi, co sem přijeli, měli látkové tašky s protestními slogany natištěnými sítotiskem, a pak přijeli projevit solidaritu ještě umělci z Charlottenburgu a Prenzlauer Bergu, několik písniček proti čím dál vyšším nájmům a rozprodávání bytů, a poptávka na Airbnb zase vzrostla o dvacet procent. Turisti si koupili naše protestní tašky a později je nosili po New Yorku, Barceloně nebo Dolním Bavorsku. Zeleninu nekupoval nikdo.“ Stručné, výstižné, vtipné.

Právě na jednom z takových zisk přinášejících výletů, konkrétně do Říma, zastihne Betty naléhavý telefonát od Marthy, která potřebuje pomoc. Po návratu do Berlína se Betty dozvídá jeho příčinu. Martha tentokrát nepotřebuje s kamarádkou zapít žal z dalšího potratu, nýbrž potřebuje pomoct odvézt těžce nemocného otce do Švýcarska, kde se rozhodl podstoupit eutanazii. Otec cestu nezvládne, Martha neřídí, a tak se volantu starého zanedbaného golfu má chopit právě Betty. Společně trojice vyráží na bizarní road trip, který nakonec není tím, čím se zdá být, a všechny dotyčné, čtenáře jakbysmet, čeká nejedno překvapení. Prozrazovat vtipné a překvapivé zákruty tohoto příběhu z pochopitelných důvodů nelze, stačí snad jen dodat, že bláznivá cesta zdaleka neskončí ve Švýcarsku, ale zavede nás přes Itálii až do Řecka.

Fricke píše bláznivou komedii s mnoha groteskními prvky. Například když je Betty zadržena italskou policií poté, co se v podroušeném stavu pokouší dostat do hrobu svého „otce“ na vesnickém hřbitově, nabývá vyprávění rysů brilantní absurdní frašky. „‚Zneuctila jste jeho hrob,‘ řekl. ‚Pokoušela jste se ho otevřít lopatou. Narušila jste klid mrtvého.‘ Wolf mi to přeložil naprosto klidně. O tom, že byla ve hře lopata, jsem nic nevěděla. ‚Nesmysl,‘ řekla jsem, ‚klid mrtvých. Byla jsem ho navštívit. Snad jsem klepala moc nahlas, to je možné.‘“

Úspěšné, ale ne šťastné

Jakkoli vtipné je Bettyino vyprávění a jakkoli komické jsou zápletky, kdy se ukazuje, že mrtví nejsou úplně tak mrtví, Dcery jsou smutná kniha. Pod Bettyiným nadhledem a ironií se skrývá citlivá duše, jejíž smutek je takřka existenciální. Jak kdesi v knize poznamenává, ženám její generace se podařilo vydobýt si mnohé, rovnoprávnost, svobodu, možnost volby. Coby ženy z rozvinutého a prosperujícího světa žijí na první pohled úplně jiným životem než lidé v chudých venkovských komunitách, například právě v Itálii nebo Řecku, nicméně při bližším pohledu vyplývá na povrch, že zas o tolik šťastnější nejsou – poranění lidské duše nelze léčit blahobytem a čas plyne neúprosně všem stejně.

Říká se, že čas hojí, v případě hrdinek této pozoruhodné knihy však spíše jen zdůrazňuje to, že se krátí a že co se stalo, nedá se odestát. Šrámy na duši zůstávají stejné.

Fricke se v příběhu dotýká mnoha závažných témat, ovšem to není důvod, proč je její kniha tak skvělá. Její největší devizou je bravurně zvládnuté vyprávění (jeho působivosti jistě napomáhá i soustředěný výkon překladatelky), které úžasně mísí nostalgii s humorem a díky dokonalé práci s ironií (a sebeironií) se dotýká onoho děsivého prázdna v našich životech. Dcery jsou vynikající a pronikavou výpovědí nejen o ženách ve středním věku, ale o lidském údělu obecně.