Host 1/2014

[Recenze Osvětimská knihovnice]

Silné téma ve špatné knize

Lze ještě něco poznamenat k Osvětimi? Víme už všechno a také víme, že to, co tam vězňové zažívali, je nesdělitelné, nepřenosné. Co tu lze ještě dodat po Tadeuszovi Borowském, Primo Levim, Eliem Wieselovi, Jeanu Amérym, Ruth Bondyové či Arnoštu Lustigovi? Po Osvětimi už není možná poezie – hlásal Adorno. A Ruth Bondyová, jež na rozdíl od frankfurtského filozofa tímto koncentračním táborem prošla, to konkretizuje: „Fakta tohoto století veškerou představivost zastiňují. Žádná lidská představivost nedokáže vymyslet jediný den v Osvětimi, příběh jediné hromady lidského popela.“

Osvětim čili fakt něčeho naprosto krajního, a proto zároveň nesdělitelného. Koncentrovaného lidského utrpení, k jehož podstatě nejsme schopni proniknout. Proniknout možná ne, ale snad ho aspoň odvyprávět. Vyprávění se totiž umí dostat tam, kde selhává konceptuální jazyk vědy i filozofie a kde pouhá fakta nemohou být než němá, jakkoli by byla sama o sobě sebevýmluvnější. Hrůza není stavem, nýbrž procesem, takže něčím, co patří prvotně do kompetence prozaika. A nečtěme, prosím, Osvětim jen jako šifru jednoho bezpráví (německého), neboť obdobné postřehy o nevypověditelnosti hrůz a utrpení najdeme i u těch, kdo přežili sovětské gulagy, například u Varlama Šalamova. Privilegium metafory nevyslovitelné hrůzy však získala Osvětim, nikoli Kolyma.

Knihovna pod absolutní sankcí

Španělský publicista staví svůj příběh na reálném podkladě. Předlohou pro jeho hrdinku je mu skutečná Dita Krausová, mimo jiné manželka Oty B. Krause, jenž o Osvětimi také napsal knihu (Můj bratr dým). Dnes žije v Izraeli a je jí osmdesát čtyři let. V osvětimském takzvaném rodinném táboře působila jako knihovnice, ale velmi podivná. Vlastnit knihy bylo – pod trestem smrti – zakázáno. Ona je ale přesto vlastní – je jich osm a Dita je uschovává každý den v tajné skrýši. Jinak je nosí ve speciálně ušitých kapsách svého vězeňského mundúru. Jsou v různém stavu, různých jazycích a různého druhu: například Haškův Švejk, Freudovy Budoucí vyhlídky psychoanalytické terapie, Wellsovy Stručné dějiny světa. Knihy půjčuje učitelům rodinného tábora, kteří si je u ní objednali. Do toho vstupují všechny možné vztahy a situace, jež přináší tábor. Kromě toho je tu i „chodící knihovna“ (či „živoucí knihy“) sestávající z učitelů, „kteří znali dobře nějaké literární dílo“. Autor se s Ditou vrací i do jejího předosvětimského období – do Terezína a do Prahy. V několika případech Iturbe zamíří svůj vypravěčský reflektor i na jiné postavy, přičemž u nich neváhá někdy i dost podstatnou chvíli prodlít. Takto blíže nahlédneme Alfreda Hirsche, sportovce, který nakonec končí sebevraždou; je tu působivý příběh esesáka, který se zamiluje do jedné vězeňkyně, spolu s jiným vězněm uteče z tábora, aby připravil její útěk – a při návratu do města je chycen. Dochází i na líčení jednoho podařeného útěku dvou vězňů.

A začínají potíže…

Centrem dění je Dita, v té době čtrnáctiletá dívka, jejímuž dospívání okolnosti přichystaly kruté podmínky. A začínají potíže… Autor, dodejme, že na své psaní velmi dobře heuristicky vybaven, jako by si se svou postavou moc nevěděl rady. Jeden druh záchrany mu obstarává to, že může vyprávět i o všeličems jiném, co přináší život v koncentračním táboře. Čili jeho pomyslná filmová kamera se od detailu či polodetailu tu a tam pozvedne k celku a polocelku, takže čtenář dostává – dodejme, že vesměs plastický – obraz toho, jak tábor fungoval a jak byl organizován. Jenže tento souboj výkladového faktografa a vypravěče knize nijak neprospívá. Jako by chyběl odvážnější nápřah, schopnost větší introspekce, snaha pochopit postavu optikou jejího světa. Proto je z Mengeleho, všeobecného postrachu všech, učiněn jakýsi instantní démon. Své postavy nechává autor mluvit hodně „ideově“, takže jejich řeči velmi často proklamují, řeší, produkují velká moudra. A sám neváhá toto vše z pozice autorského vypravěče zhusta vyztužovat, nejednou za pomoci až kýčovitých klišé. Tak třeba: „Na tom ponurém místě, kde se lidstvo propadlo do svého vlastního stínu, byla přítomnost knih poslední stopou po méně chmurných a zhoubných časech, v nichž slova ještě mohla znít silněji než kulomety.“ Tlumenější polohu daného postupu představují různá dopovídání: „Siréna se znovu rozječí. Každý útěk nacisty vždycky rozběsní – je to nejen urážka jejich autority, ale především to znamená, že jejich systém, který s takovým pedantstvím zavedli, má trhliny.“ Nestačilo by napsat: „Siréna se znovu rozječí. Další útěk. Dá se očekávat nové běsnění?“ Ušetřila by se slova a i příběhu by se pomohlo v jeho spádnosti.

Jako by si autor nemohl najít místo, z něhož své vyprávění vést. Tedy: jako by si neuměl udělit správnou „licenci“, jež jednoznačně určí jeho kompetence: co říkat, jak to říkat, co už neříkat a čemu se úplně vyhnout. Vypravěčsky a stylově vzniká dost velký mišmaš, který jako svůj vedlejší produkt – kromě oné propletenosti – rodí velkou upovídanost. Ne, tento autor nemá cit pro rytmus vyprávění, pro stavbu postav, pro to, jak své vyprávění dávkovat, k čemu ho vést. Jako by ho literatura, do níž se chtě nechtě namočil, spíš znervózňovala, než aby mu pomáhala hledat klíče ke své látce. Ještě jinak: jako by se ne a ne se svou látkou domluvit. Kéž by jeho styl byl „publicisticky věcný a příjemně přímočarý“, jak o něm soudí Markéta Pilátová (Respekt č. 45/2013). Takovýto styl by totiž autora dokázal držet na uzdě před všemi dopovídáními a rétorickou bombastičností. Jako by Iturbe nevěřil čtenáři, ale co horšího: jako by nevěřil ani své látce. To se projevuje i tím, čím svůj příběh ještě obložil. Je tu epilog, kde se dozvíme, co se s Ditou dělo po osvobození Osvětimi; následuje závěr, kde autor sděluje, jak jeho kniha vznikla. A za tím vším máme ještě slovníček hlavních protagonistů, jakož i čelných německých pohlavárů spjatých s „konečným řešením“. Skoro to vypadá, jako by sám sobě dopřával další a další opony na scéně.

Komu?

Iturbe má co dělat, aby smířil faktografa s vypravěčem. Ale proč si přibírá ještě myslitele? Látka ho občas vyprovokuje zahrát si až na jakéhosi filozofa dějin: „Dějiny mu [Mengelemu] však uštědří lekci. Největší slabostí je právě slabost silných: silní nakonec přesvědčí sami sebe o tom, že jsou neporazitelní.“ (To se ve španělském nakladatelství nenašel redaktor, který by autorovi takovéto mudrování vymluvil?) Pokud to má být právě myslitel, kdo překlene šev mezi oběma, tak Iturbe vybral ze všech špatných řešení to nejhorší. Nebylo by řešením spíše autorskou vědoucnost potlačit, aby bylo potřeba co nejvíce prostoru svěřit postavám a příběhu? Výsledným dojmem je mnohomluvnost, roztěkanost a rozpadlost. Člověka až bolí, když musí říct, že ho tak potenciálně silná látka vesměs nudí, míst, která mají opravdu nějaký vypravěčský tah a kde se něco překvapivě rozkrývá, je v knize jako šafránu. Řečeno velmi osobně: je mi líto, že nedokážu mít tuhle knihu víc rád. Nedopřála mi to však. I přes silné téma je čtenářsky dost nudná. Jinou odpovědí by mohlo být, že Osvětimská knihovnice je knihou pro ty, kdo se s Osvětimí teprve seznamují, tedy že přes příběh čtrnáctileté dívky mohou plus minus stejně staří čtenáři najít vhodný komunikačně-emocionální kanál, jímž k nim toto téma promlouvá. Odtud i ona jistá dávka didaxe. Rád bych v to věřil a stejně rád bych byl ochoten své předchozí poznámky tímto korigovat. Obávám se však, že to nebude ani tento případ. Iturbeho knize (nádherně typograficky vypravené) sice neschází silné téma, je to i opus velmi poctivě faktograficky odpracovaný, ale zoufale mu chybí literární podmanivost nebo – chcete-li – vypravěčský tah.

Jiří Trávníček

Host 1/2014