[Recenze Bůh mezků]
Polabský minimalismus
Poezie jako stav chladného klidu
Je to básníkova šestá sbírka v rozpětí osmnácti let, tedy ani nijak zběsilé tempo, ani žádná publikační askeze. Okouzlený slavitel svého milovaného Polabí se posléze proměnil v toho, kdo pocítil dantovskou touhu ohlédnout se ve chvíli, kdy život náš je v půli se svou poutí. No ale co teď? Kam ještě potáhnout svou básnickou káru, aby to nebylo pouhé variování v prostoru již nalezeného? Jak ještě objevovat a přitom zůstat věrný svým předchozím veršům? Jak psát ve chvíli, kdy už veškerý prach zdá se být vystřílen a není o čem psát? Není však právě tento stav poezii nejpřiléhavější? Psát mimo téma, ve chvíli, kdy už není o čem.
Petr Kukal objevuje směrovky, které ho ještě mohou dovést o nějaký kus dál. Tou prvním je čas, ano, ona ohromná básnická univerzálie, na niž se lze vždycky spolehnout. Univerzálie, která však hrozí i jistou bezbolestnou samonosností. No dobře, pluj si po mně, chceš-li, nech se mnou nést, houpej se na mé hladině… se mnou máš jistotu směru. Ale pozor na básnický šaržismus – pád do samohybného lyrického standardničení. Druhou směrovkou je touha po stále větším minimalismu a jazykové úspornosti. Tady to má však Petr Kukal těžké, zejména že už se mu od začátku líbí v krátkých plochách, najmě čtyřverších. Kratší než čtyřverší je haiku, nuže tímto směrem.
I kdyby v té sbírce nebylo nic jiného než dvě svorníkové básně, stála by za to. Těmi básněmi jsou Žentour“ a Bůh mezků“, dvě vyznání, bilance stavu, kdy už víme, že nic překotně nového nepřijde, že náš život se otáčí v stále stejném kruhu“ a dávno přestal hledat rozcestí“. Jdeme, možná ani nevíme kam, ale víme, že jdeme s Ním. Tohle je ta největší jistota. A právě Jeho prosíme, aby nás ještě víc zapřáhl do svého pluhu, spoutal nás a vrátil nám chladný klid, / jaký dává jen tíha oje“. Vyznívá to trochu barokem, tedy touhou být co nejmenším, neboť Ten, k němuž se upínáme, je Jediný veliký. Zároveň je toto baroko u Kukala podšito velkou civilností. Nehýří se zde vzedmutou obrazností, kterou se jakoby chceme přímo katapultovat do Jeho náruče. Z básní dýchá klid, vědomí, že nic jiného už nebude, a život jde přesto dál… Zjištění stejně tak dramatické jako osvobodivé, osvobodivé svou nesamozřejmou samozřejmostí.
Z této osy – řekněme – vertikální se básník dokáže stále a znovu vracet na osu horizontální, ba jakoby to nejsilnější se u něj děje právě sklápěním jedné do druhé. Máme tu manželskou každodennost, stárnoucí děti, každodenní cesty do práce a z práce. A jak básník uspěl tváří v tvář haiku, tedy v soutěži o maximální básnický minimalismus? Se ctí a někde možná ještě i o trochu více. Objevil, že ona struktura 5–7–5 slabik se nedá vyplnit jen do prostoru zavěšeným lyrickým fragmentem, ale že potřebuje výztuhu. Tou se stává paradox, pointa nebo aspoň náběh k ní. Petr Kukal navíc krajinný exteriér, s nímž haiku bývá tradičně spojováno, propojuje s interiérem domova, ložnice, s pohledy z okna sídlištního paneláku.
Petr Kukal toho rozestřel ve své poslední sbírce poměrně mnoho a přitom se mu vše jaksi vnitřně váže. Nechybí tu poloha hravá, dojde na verše rodinné, do básnického světa je vtažena také všednost jednoho každého dne, jsou tu i průhledy do krajiny, modlitební usebrání, vedle toho však i duchovní pochyby někoho, koho slova vynesla jakoby k chvilkové herezi. Máme tu nostalgii za uplývajícím časem, vědomí věcí posledních a skácelovskou jistotu, že metou veškeré poezie je mlčení a ticho. V posledku máme co činit s velkou jistotou, že: Všechno je, jak má být.“
Jiří Trávníček
Host 6/2015