Kritická Příloha Revolver Revue 74/2009

[Recenze Vzpomínky malostranské]

Mezi dvěma extrakcemi: o podivuhodném přátelství katolické lékařky a revolučního marxisty
 

Autorka Vzpomínek malostranských Marie Klečacká-Beyly uvádí, že její místo v okruhu Egona Bondyho bylo „zcela stranou.“ „Fišer, jemný psycholog, záhy neomylně vycítil, že se do udergroundového okruhu nehodím.“ Jedním z důvodů této distance (v níž je patrná hrdost) , bylo to, že autorka neměla, jak píše, „sebemenší tvůrčí schopnosti, už ani nemluvě o nezbytné fantazii, tím méně o uměleckých pretencích.“ (77) Klečacká byla po dvě desetiletí blízkou přítelkyní Zbyňka Fišera a jeho družky Julie Novákové, jejich lékařkou a zubařkou a z tohoto výsadního postavení píše memoáry.
Své vzpomínky se snaží vyprávět s přísnou posloupností, a když se to někde zašmodrchá, omlouvá se čtenáři vzpurou proklamací: k překrývání dějů musím přistoupit, „(b)yť nemám ráda skoky v chronologii, nový román a inkoherentní vyprávění“ (112) Podobné konfese vyzývají k polemickým reakcím, ostatně sama autorka svým výkonem paradoxně ilustruje, jak obtížné či takřka nemožné je zachovat ve vyprávění chronologii. Máme-li však před sebou tak bohatý a originální materiál, jakým vpomínky Klečacké, které loni vydalo nakladatelství A kropolis, bezesporu jsou, teoretické úvahy se jeví jako plýtvání místem.
Editor knihy Martin Machovec text řadí mezi „vzpomínky lékařů“, od Thomayera a Vondráčka až k Bedřichu Placákovi. Další kategorií by mohly být vzpomínkové texty emigrantů, jejichž dvou- či vícedomá situace často nutí k reflexi – za všechny vzpomeňme jen Nabokova nebo Canettiho (jde o typologii, nikoli o srovnání kvalit) Nabízí se ovšem i další žánrová klasifikace. Hlavním tématem Klečacké je přátelství s Egonem Bondym (jehož nazývá důsledně Fišerem) a jeho družkou Julií, které se odvíjelo od prvního setkání v roce 1972 až ke konečnému rozkolu v roce 2003, tedy od pražské Nerudovky po bratislavskou Laurinskou. Dominantním „příběhem“ jsou tedy vzpomínky na filosofa a básníka, osobnost, již Klečacká-Beyly považuje za geniální. Takovému člověku je možno omluvit mnohé – a nelichotivými charakteristikami kniha nešetří. Pohled Klečacké je neúprosný a její charakteristika Fišera nešetrná, mnohdy až klinicky chladná. „Vyznačoval se sice udivujícím, hypertrofickým rozvojem duševních schopností, naopak nelze říci, že by byl velkým člověkem. V každodenním životě byl tuctově průměrný (...). Téměř totální absence základní morální osy podmiňovala neobyčejně snadný skluz do impulsivního, hysterického a histrionského chování. Jeho doprovodnými jevy byla patologická lhavost, kleptomanie, simulantství, citové vydírání, žebrání a somráctví.“ (220) Fišerovo charisma muselo být obrovské, když zastínilo příkoří, jež jeho obdivovatelé ochotně snášeli. Autorka bez zloby vypočítává, co obsahovaly pravidelné balíčky, které Fišerovi posílala a přivážela z Francie: pečeného králíka, knihy, kávu, vitamíny, ponožky, gázu i gumové kalhoty proti inkontinenci. Nejrůznějších úkonů, prováděných na jeho žádost, bylo bezpočet. „Ke splnění svých požadavků a objednávek užíval Fišer dvě metody – jednu soft – po dobrém, ba vybranou, obvykle v souvislosti s drobnostmi; druhou hard – po zlém, nevybíravou, týkající se větších finančních nákladů; v jádře byly dosti ohavné obě.“ (224)
A zvláště v závěru knihy, který obsahuje shrnující kapitoly věnované Fišerově osobnosti, filosofii a literární tvorbě, se čtenář neubrání dojmu, že se tu autorka psaním vypořádává se zlobou, způsobenou hořkým koncem mnohaletého přátelství. Podobně snad píší odpadlíci náboženských sekt; psychoterapeutický motiv je mnohdy úskalím vzpomínkových textů. Přes ujišťování o Fišerově genialitě není jasné, co vlastně na jeho filosofické a literární činnosti autorka obdivovala. Kniha jako celek se zdá v tomto ohledu poněkud nesourodá; jedno z možných vysvětlení je, že její různé části vznikly v odlišných obdobích. Zatímco v chronologickém vyprávění, jež zabírá většinu knihy, převládá přes veškeré výhrady obdiv a vroucí náklonnost, závěrené kapitoly jsou hořkým účtováním, deziluzí.
O Fišerově filosofii se toho dozvíme pramálo; inkoherentnost, s níž ji autorka prezentuje, tvoří nechtěnou paralelu k filosofovu vlastímu „diskursu.“ S literární tvorbou je to ještě horší. Klečacká se přiznává, že se k její četbě přinutila až při práci na vzpomínkách a že v ní vyvolává „jak pocit averse, tak nepřekonatelného znechucení.“ (249) Fišerův způsob vyjadřování, zvláště vulgarismy, jí vždy lezl na nervy; brojí proti nim opakovaně. Zároveň pojmenovává další rys jeho projevu: „Výrazně opačnou črtou jeho slovníku byla infantilní patlavost, vymýšlení a užívání zdrobnělin, často až stupidně směšných forem. Bačkůrky, kavárničky, kávička, kašička, kakášek a pivečka byly jakousi trapnou protiváhou násilně svalnatých, anarchicko-bolševicky laděných invektiv typu – jak ty kapitalistický svině vyřežeme.“ (221) Bondyho postava ovšem skutečně zcela ožívá ve rčeních typu: „A abyste, drahá paní doktorko, nezapomněla,“ dodal, „po večeři krupicovou kašičku a hodně máslíčka, to já moc rád.“ (125)
Přes všechny výhrady čtenář nepochybuje o vřelém vztahu mezi lékařkou a pacientem, jenž je rámován takřka lyrickými pasážemi o mládí stráveném na pražské Kampě a záznamy o mnoha cestách po Evropě, Americe a Rusku v pozdějších letech. Jak autorka vyznává, Fišer a jeho družka byli ústředními postavami jejího života: „I já jsem měla jednou za život příležitost – potkat se s Julií a Fišerem.“ Byt v Nerudovce byl jejím domovem i poté, co se provdala za Francouze a odstěhovala do Francie; z Prahy do Paříže (a zpět) cestovala dvakrát do roka. „Důvodů, proč byly naše vztahy tak podnětné a těsné, bylo několik – Fišerova pozoruhodná erudice, brilantní diskurs a k tomu intensivní potřeba sdílet kulturní dění, poznatky z četby a společně nabyté dojmy.“ (136)
Přes zdůrazňování názorových odlišností – mnohdy až bigotně katolické Klečacké a trockisty Fišera – mají tyto dvě svérázné osobnosti k sobě z hlediska světonázorového blíže, než by se na první pohled zdálo. K filosofii (aspoň v té svérázné podobě, jak ji představoval Fišer) se ostatně Klečacká dostala výlučně přes svého guru, který její myšlení bezesporu výrazně ovlivnil. Není proto divu, že ozvuky jeho názorů lze rozpoznat i v jejích radikálních soudech a koneckonců i nevybíravém jazyce, ač bez vulgarismů. Také ona má například odpor k demokracii a kapitalismu a je přesvědčena, že západní civilizace spěje ke skáze. .
Pocit rozpačitosti až trapnosti působí autorčiny přímočaře servírované názory společensko-politického charakteru: chvála československého vězeňství za normalizace (do svého odjezdu do Paříže v roce 1976 pracovala jako zubařka na Pankráci a v Ruzyni –, odpor k modernímu umění, demokracii, lidským právům a Chartě 77 („hysterická posedlost lidskými právy,“ 83), „plytkému humanismu“; její anti-amerikanismus, a nejhůřeji ze všeho její rasismus, xenofobie a jen ztěží skrývaný antisemitismus (relevantní je v tomto ohledu i autorčin obdiv k Celinovi). Fišer se prý vždy „vyznačoval výrazným filosemitismem, hraničícím mnohdy až s patolízalstvím, ne-li dotěrnou podlézavostí.“ (124) Výpady české emigrantky proti imigrantům z bývalých francouzských kolonií jsou obzvlášť pikantní: „arabsko-negerskými sídlišti“ se to v textu jen hemží, podobně jako výrazy typu: „ilegální výkvět z třetího světa.“ (109) O Irsku zase píše, že „obyvatelstvo je bílé a homogenní , což je jev v Evropě už téměř k nenalezení.“ (187) V jedné z nejhorších pasáží se autorka vyjadřuje k legalizaci potratů: „Zavražděné děti jsou nahrazovány nepřetržitým přítokem zaostalých, závistivých a hostilních parasitů, který tryská z nevyčerpatelných semenišť bídy, špíny, lenosti, nemocí a pověr třetího světa.“ (241) Fišer tento její sklon odsuzoval, i když jej z neznámých, nejspíš dialektických, důvodů nazýval pouze „pseudo-rasismem“.
Podobné výroky čtenáře nejednou vedou k nutkání hodit knihu z okna jako ohavný škvár. Naproti tomu jistou komiku v sobě nesou lamentace nad moderním uměním – na ty se čtenář začne dokonce vyloženě těšit: „Protože dáváme přednost falešnému baroku, stalinskému empíru a křišťálovým lustrům před Picassem a Pollockem,“ apod.
Klečacká píše ze zajímavé pozice autorky, která nepatřila k undergroundu, ba se k němu vztahovala s nadřazeností a snobským pohrdáním. Už v tom jsou její vzpomínky v souvislosti právě s Bondym unikátní. Výborně Klecacká zachycuje postavy a místa, její pozorovací talent i vyjadřovací schopnosti jsou nesporné (hojně také využívá poznatků lékařské profese – viz kupříkladu kuriózní poznámky o chrupu popisovaných osob). Zmínku si zaslouží její bohatý jazykový rejstřík, ve škále od neobvyklých výrazů francouzského původu, přes latinu až k hovorové češtině. Opět padne na mysl Nabokov a jeho posedlost v hledání neobvyklých slov, i když zde chybí Nabokovův smysl pro ironii a parodii – Nabokov gone mad. Bondyho pozoruhodná postava se zpřítomňuje v detailních pozorováních. Četba je to fascinující ba přímo „famosní“ (mnohdy jako studijní materiál), byť si nejsem jista, zda to platí také pro čtenáře, pro něž autorka neoživuje i střípky vlastní minulosti.

Veronika Tuckerová