Obecní noviny, duben 2017
[Recenze Cizí i blízcí. Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století]
Koncem loňského roku vydalo nakladatelství Akropolis ojedinělou více než tisícistránkovou publikaci Cizí i blízcí – židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století. Jejím editorem a spoluautorem je zakladatel centra pro studium holokaustu a židovské literatury při Filozofické fakultě UK a spoluzakladatel Pražského centra pro židovská studia rovněž při FF UK profesor PhDr. Jiří Holý, na knize se podílelo dalších osm autorů převážně nejmladší vědecké generace absolventů Filozofické fakulty UK. Pro pochopení koncepce knihy je důležité Holého úvodní slovo, v němž píše, že téma reflexe Židů a židovství badatele přivádí k překročení konvenčního rámce národní literatury psané jedním, tedy českým jazykem. Tato publikace usiluje představit tematizaci a reflexi židovství v literatuře jako polyfonní dění, které je třeba nahlížet z různých perspektiv, a prezentovat literaturu v českých zemích přinejmenším do poloviny dvacátého století jako transnacionální fenomén. Důležité je konstatování, že literatura je zde vnímána nejen jako ta „krásná“, ale spíš jako „literární kultura“, do níž patří i „non-fiction, žurnalistika, divadlo a film“. A co je třeba zdůraznit, editor si uvědomuje určitou nekomplexnost, neúplnost publikace, protože některá historická období nemají vlastní přehledovou kapitolu, totéž platí o několika výrazných autorech, jejichž dílo se nestalo předmětem case studies.
V tom je ale určitá slabina knihy, která tak má podobu spíše sborníku dílčích studií. Problém totiž je, komu je vlastně určena. Běžný čtenář, který chce o dané problematice získat povšechnou informaci, se o některých klíčových otázkách souvisejících s Židy, literaturou a kulturou ve 20. století nedozví prakticky vůbec nic; mám na mysli třeba období druhé republiky, kdy řada zejména katolických spisovatelů publikovala vysloveně antisemitské texty, které byly mnohem explicitnější než vše, co do té doby vyšlo, nebo naopak chybí křesťanský filosemitismus v poválečném období, na což už upozornil M. C. Putna. Zatímco někteří židovští autoři (či nežidovští, ale píšící o Židech) jsou v jednotlivých studiích zpracováni velmi podrobně a ve všech možných souvislostech, jiní jsou sotva zmíněni. Týká se to třeba Ivana Klímy, Efraima Karola Sidona a dalších. Pokud si kniha klade za cíl prezentovat literaturu jako transnacionální fenomén, mohli být monograficky zpracování i pražští německy píšící židovští autoři jako Franz Kafka, Franz Werfel, Max Brod či Egon Erwin Kisch, byť třeba jen v tom, jak reflektovali ve své tvorbě židovskou tematiku.
Kniha je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, z časového hlediska chronologických. Kapitoly se pak dělí na dílčí studie.
I. Přelom devatenáctého a dvacátého století
Úvodní část Jiřího Holého Reprezentace Židů a židovství na konci 19. století a v prvních desetiletích 20. století je zevrubnou charakteristikou daného tématu zobrazení Židů v literárních textech vybraného období, kdy se objevují v jejich popisu jak negativní, tak pozitivní stereotypy, klišé, předsudky či zjevný antisemitismus. Postavy Židů se objevují četně v dílech významných i polozapomenutých autorů, přičemž Holý vždy cituje danou pasáž. Zde tedy před námi defilují autoři jako Josef Holeček, Jindřich Šimon Baar, Božena Benešová, Anna Marie Tilschová, Vilém Mrštík a další. Specifický antisemitský případ zobrazování Židů ve Slezských písních Petra Bezruče. Byli však i spisovatelé, kteří se dokázali podívat na Židy jinou optikou, bez předsudků a paušalizace. Holý jmenuje například Jaroslava Vrchlického s hrou Rabínská moudrost nebo Aloise Jiráska. Dále se stručně zabývá autory židovského původu, jako byli Vojtěch Rakous, Otokar Fischer či Pavel Eisner.
Studie Olgy Zitové Literární příspěvky v týdeníku Selbstwehr do roku 1921 vyčerpávajícím způsobem dokumentuje 32 roků existence nejvýznamnějšího německy psaného sionisticky orientovaného týdeníku národnostně smýšlejících Židů z Čech, časopisu, na jehož stránkách se objevovaly i texty jidišových autorů jako Šolem Asch či Šolem Alejchem. Klíčovou postavou byl od roku 1919 šéfredaktor Felix Weltsch, který tiskl příspěvky Franze Kafky či Maxe Broda.
Magdaléna Fottová píše o dichotomii západního a východního typu Žida v Obrazech východních Židů v českožidovských a česky psaných sionistických časopisech 1910–1925, kdy tematizuje otázku asimilace oproti sionismu a židovského nacionalismu.
Štěpán Balík se věnuje zevrubně Prozaickým a dramatickým figurám Vojtěcha Rakouse.
II. Počátek století, první republika a nacistická okupace
Osamělé hlasy chasidismu a východního židovství v Praze od Denisy G. Goldmannové se vedle Martina Bubera, Maxe Broda, Franze Kafky, Egona Hostovského věnují především tvorbě Jiřího Langera. O Židovských motivech v literárním díle Egona Hostovského pojednává zevrubně Lucie Kroulíková, jež je rovněž autorkou studie Kalendář českožidovský za redakce Egona Hostovského a Hanuše Bonna. Kalendář psaný česky vydával spolek českých akademiků židů v Praze.
Olga Zitová napsala studii o Židech v podkarpatské tvorbě Ivana Olbrachta, autora s židovskými kořeny. Podrobně rozebírá jeho nejznámější díla, Nikolu Šuhaje loupežníka a především soubor tří próz Golet v údolí, napsaný po autorově několikaměsíčním pobytu na Podkarpatské Rusi roku 1936.
Další monograficky zaměřenou prací jsou Podoby Židů a antisemitismu v Poláčkově cyklu o okresním městě od Jiřího Holého. Postavy Židů nejčastěji pocházející ze středních vrstev se v Poláčkově díle objevují často, nejznámější je Jiří Načeradec v Mužích v offsidu nebo Michelup v Michelupu a motocyklu, hrdinové dobře odpozorovaní, zobrazení s humorem. Podobně je tomu i v pozdním cyklu o okresním městě, kde „antisemitismus a fanatismus zůstávají komicky pitvorné, ale už nejsou neškodné“.
Holý je rovněž autorem následné studie Divadelní a literární činnost v terezínském ghettu, v níž podává vedle přehledu autorů, kteří v těchto podmínkách tvořili, i charakteristiku jednotlivých žánrů včetně kabaretů, jejichž úroveň bývala hodnocena jako mnohdy problematická.
Hana Hříbková zpracovala téma Tvůrčí činnosti dětí v ghettu Terezín 1942–1945, kde se věnuje i tomu, jaké byly poválečné cesty literárních a výtvarných děl na veřejnost.
Zobrazením holokaustu v denících se zabývá Šárka Sladovníková. Jak konstatuje, „obsahují individualizované příběhy obětí holokaustu, a přinášejí tak odlišný pohled na tuto dějinnou etapu než například odborná historická literatura“. Za nejcennější považuje z dokumentárního hlediska ty deníky, které autor nezamýšlel publikovat, jsou tedy nejautentičtější, bohužel právě v těchto případech jde o záznamy lidí, kteří nepřežili.
III. Od druhé světové války do konce šedesátých let
Kapitola Mezi tichem a křikem. Poezie o šoa od Štěpána Balíka a Jiřího Holého přináší komplexní zpracování tohoto tématu v za války – Jiří Orten, Jiří Daniel, Hanuš Hachenburg ad., a v poválečné době – Konstantin Biebl, Kamil Bednář, Josef Hiršal, Jiří Kolář, František Hrubín nebo Jaroslav Seifert, máme-li jmenovat aspoň jména nejznámější, studie ovšem přináší mnoho dalších. Zmiňuje i autory druhé a třetí generace.
Memoárové literatuře o šoa se věnuje Šárka Sladovníková, odlišujíc ji od dokumentární či od deníků. Zde se tedy setkáme se známými vzpomínkami Richarda Federa, Tomana Broda, částečně Helgy Weissové-Hoškové, jejíž Deník 1938–1945 je z poloviny sepsaný po osvobození, a mnoha dalšími memoáry.
Relativně stručně je Jiřím Holým pojednáno téma Šoa ve fikční próze do konce šedesátých let, kdy věnuje pozornost autorům jako František Gottlieb, Jiří Weil (tomu je později věnována celá studie), Richard Glazar či Viktor Fischl. Krátce je zmíněn Arnošt Lustig, který v této době debutuje, Josef Bor, Ludvík Aškenazy a z nežidovských autorů např. Josef Škvorecký či Ladislav Fuks.
Zasvěcená práce Šárky Sladovníkové Holokaust v československém hraném filmu se důkladně věnuje silnému tématu naší kinematografie. Rozebrány jsou filmy jako Daleká cesta Alfréda Radoka, Romeo, Julie a tma Jiřího Weisse, Transport z ráje Zbyňka Brynycha, Smrt si říká Engelchen a oskarový Obchod na korze Jána Kadára a Elmara Klose, Démanty noci Jana Němce či další film podle Lustigovy předlohy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka. Nechybí zde rozbor Spalovače mrtvol od Juraje Herze, natočený podle Fuksovy novely, Kachyňovi Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců podle povídek Oty Pavla, Král kolonád Zeno Dostála nebo Všichni moji blízcí Mateje Mináče, Pramen života a Krev života a Colette Milana Cieslara. Podle sladovníkové bylo mezi lety 1945–2015 natočeno 35 filmů s tematikou šoa.
Hana Hříbková detailně rozebírá Šoa v díle Jiřího Weila, kdy se věnuje i složité anabázi, než se dostaly Weilovy rukopisy ke knižnímu vydání. Podobně důkladně se hříbková věnuje i Světu kibucu a holokaustu očima Oty B. Krause.
Studie Jiřího Holého „Antisionismus“ jako skrytý i zjevný antisemitismus doby komunistického režimu rozebírá podrobně případy antisemitismu poválečného Československa, kdy po obvinění ze sionistického spiknutí, špionáže, vlastizrady byli perzekvovány stovky Židů. Je zde řeč o politických procesech 50. let a jejich reflexi ve vzpomínkách. V poúnorové literatuře se příliš antisemitských útoků oproti publicistice nenachází, ovšem židovské motivy a postavy jsou postupně z děl eliminovány. Krátkodobé zlepšení nastává za Pražského jara, ovšem normalizace a přerušení diplomatických vztahů s Izraelem opět udělají své.
Zajímavé téma Dětského pohledu na holokaust od Šárky Sladovníkové se zabývá těmi díly, jež jsou vyprávěny jakoby pohledem dítěte. Tento způsob narace se objevuje v některých povídkách Arnošta Lustiga, J. R. Picka, Ludvíka Aškenazyho, Ladislava Grosmana nebo Hany Bořkovcové či Ireny Douskové, u nežidovských autorů např. u Josefa Škvoreckého a Ladislava Fukse, jehož Spalovači mrtvol je věnována následující studie Jiřího Holého.
IV. Od sedmdesátých let do současnosti
Lucie Kroulíková v Literární reflexi šoa po roce 1970 a literatuře druhé a třetí generace se věnuje tvorbě autorů, kteří dále rozvíjejí své téma, tedy Otovi Pavlovi, Arnoštu Lustigovi, ale těm novým teprve vstupujícím do české literatury, jako jsou Arnošt Goldflam, Irena Dousková, Vlasta Rut Sidonová nebo David Jan Novotný. Obšírnou zasvěcenou studii Antisemitismus v normalizační literatuře. Případ Alexeje Pludka napsal Jan Fingerland rozebíraje bizarní dílo autora, který i v době normalizace představoval svým štvavým antisemitismem mezi spisovateli výjimku. Poslední dvě kapitoly jsou opět monotematicky pojaté a týkají se Židovských motivů v díle Arnošta Goldflama (od Jiřího Holého) a Všudypřítomné tematice šoa v díle Ireny Douskové (od Štěpána Balíka).
