Český časopis historický č. 1/2016
[Recenze Dějepis Lounek a Chodoun]
František Dudek: Příběh obce a zámku Mcely (1252–2012 a 1652–2012). Kniha o krajině a lidských osudech v regionu Svatojiřský les na severu Nymburska; Praha, Otto Smrček pro Obecní úřad Mcely 2012, 180 s., ISBN 978-80-904797-1-5.
Omlouvám se výše uvedeným autorům, ale jsem na rozpacích, jak pojmenovat a vymezit dějiny obcí. Ale občas je nutné charakterizovat (staro)nový historiografický obor jakoby negativně, tzn. říci, čím není a nechce být, než tím, čím se asi stane. Tedy snad: „dějiny obcí“.
Dějiny obcí, které v České republice prožívají od roku 1989 nebývalý rozkvět (zřejmě i díky tomu, že obecní samosprávy byly ve znovuobjevené občanské společnosti důkladně rehabilitovány) nejsou regionálními dějinami, i když s nimi mají mnohé společné: Jako regionální dějiny mají dvojjediný úkol, totiž být specializovanou součástí celé historiografie a zároveň směřovat k poznání dějin daného regionu pro jeho sebepoznání a vlastní potřeby. Zároveň nejsou ani velkými politickými dějinami, které mají syntetické ambice zmapovat či popsat či charakterizovat dějiny státních či národních celků. Ony „velké“ syntetické dějiny mají tu nevýhodu, že s pádem každého režimu je nutno je pro školní a propagandistické účely okamžitě přepisovat. To dějinám obcí nehrozí. Dějiny obcí jsou v našem kulturním prostředí velmi stabilním, avšak velmi různorodě pojatým fenoménem. Jsou pokaždé jiné podle toho, kdo je píše (laik, profesionál, učitel, farář, starosta, chalupář, místní kronikář), jiné podle toho, jaké prameny se dochovaly, jiné podle toho, kdo je jejich zadavatelem a pro koho jsou určeny. I přesto mohou patřit k vrcholným dílům historiografie (viz dějiny Ouběnic Josefa Petráně), mohou být inkorporovány do širšího dějinného celku (viz dějiny Kolovrat či Mcel Františka Dudka) a mohou být psány pro radost a pro poznání vlastního konání (viz Dějepis Lounek a Chodoun Zdeny a Zdeňka Tomášových).
Ač to zní paradoxně, dějiny obcí jsou vždy komplexněji pojaty než ony „velké“ dějiny. Toto komplexní pojetí z donucení vede pisatele dějin obcí k intenzívnějšímu využití různých vědních oborů, zvláště historie, zejména pak dějin každodennosti, dále geografie, antropologie, demografie, etnografie, sociologie, ekonomie či hydrologie. Využití těchto disciplín se řídí geografickou polohou (například Lounky a Chodouny leží v blízkosti Labe, a proto zde budou hrát velkou roli povodně; Mcely se nacházejí na úpatí Svatojiřského lesa v úrodném Polabí, proto obec nikdy nenavštívil hladomor a přebytky úrody mohly být využívány pomocí kontribučenského fondu, respektive zdejší sýpky jako prostředek levného úvěru).
„Silné“ osobnosti hrají v obecním mikroprostoru zásadnější roli než například v zemských dějinách (tak v Lounkách hospodařil sedlák Václav Kratochvíl, mladočeský poslanec a hlavně starosta roudnického samosprávného okresu, pod jehož záštitou se uskutečnil známý první „tábor lidu“ pod Řípem v květnu 1868; Mcely byly zase let- ním sídlem knížete Thurn-Taxise, který svými ekonomickými aktivitami určoval ráz podnikání v celém kraji mezi Mladou Boleslaví a Nymburkem). Regionální dějiny a dějiny obcí vytvářejí nejen u obyvatel obce daleko rychleji a efektivněji historické povědomí o době a místě. Zde je nutno zdůraznit, že se tak neděje jen čistě racionálními poznávacími procesy, protože při psaní dějin obcí do hry vstupují i jiné lidské vlastnosti, zájmy, potřeby a záliby, včetně životního zakotvení, pocitů přináležitosti i citovému vztahu k rodišti, domovu, přírodě či k chalupě. V tom je jejich síla, kouzlo, neopakovatelnost a užitečnost.
Dějiny Mcel napsal profesionální historik, který zde prožil dětství. Toto pouto je zásadní a ku prospěchu věci zvláště s ohledem na důvěrnou znalost prostředí, venkovské mentality (furiantství, nenávisti, pokrevní přízeň) a sociálního složení obce (sedláci, chalupníci, bezzemci, farář, učitel, rychtář, později starosta, zámecký pán). Dějepis Lounek stvořili pražští chalupáři, kteří si zde zakoupili v osmdesátých letech 20. století pastoušku a nejdříve pro sebe začali zkoumat minulost chalupy a obce. Profesionální historik pracuje více s písemnými prameny, při jejich objevování a interpretaci si počíná nápaditě a v případě Františka Dudka s naprostou jistotou. Laik – chalupář se více spoléhá při výkladu dějin jednotlivých domů a dějin obec na místní ústní tradici, což má za následek, že jeho dílo je více (fragmentárně) členité a vyznívá emocionálněji. Obojí pojetí ovšem slouží stejně dobře k vytváření a udržování místní historické paměti, k potvrzování „obecního“ patriotismu a také k dobrému jménu místní samosprávy, kterou lze, což je pro místní obyvatele důležité, přesně personifikovat. Kromě toho tato historická díla slouží celé historické obci především pak k upřesňování některých „skrytých“ či zapomenutých procesů (v Lounkách je velmi zdatně vylíčena funkce pastoušky, v obci Mcely zase fungování „kontribučenské sýpky“, včetně její transformace v okresní hospodářskou záložnu). Díky těmto místním dějepiscům se stává nejen naše historiografie, ale i život v samotné obci bohatším a duchovnějším.
Milan Hlavačka, Český časopis historický č. 1/2016, s. 218–219
